Zavádění příkrmů: zevrubný popis našeho postupu

Tenhle článek už mám rozepsaný od července. Těch informací je tolik a strukturovat je nějak přehledně byla docela fuška. Snažila jsem se vypíchnout to, co se nepíše všude. Zveřejňuju bez korektury, už na to nemám sílu, přesto to snad pomůže 🙂

S průzkumem různých zdrojů o tom, jak zavádět příkrmy, jsem strávila mládí. I když ono to asi nebylo mládí, tchýně mě řadí mezi staré matky… Každopádně, načetla jsem toho spoustu, a jelikož ty informace využiju tak jednou, dvakrát za život, ráda se s vámi o ně podělím doufaje, že je využije ještě někdo další a ušetří si tak půlku života.

Je důležité si uvědomit, že „zavádění“ jídel začíná už v těhotenství a pokračuje během kojení. Když sníte ryby, luštěniny, zeleninu, ale také čokoládu, hranolky – to vše přechází skrz vaše tělo do plodové vody, mlíka, skrz placentu – a dítě to ochutnává. Tvoří si tak preference (a nejspíš i toleranci pro dané potraviny) pro celý život.

Kdy začít: trefit senzitivní období

Častý doporučení je plně kojit do ukončeného 6. měsíce. Proti tomu nelze nic namítat, snad jen to, že zavedení příkrmů a (defakto) plný kojení do ukončeného 6m se nevylučuje. První 2-3 týdny se dítě s jídlem seznamuje a skoro nic nesní. Je tedy stále víceméně plně kojeno a jen ochutnává, učí se polykat, kousat, slinit, posouvat jídlo jazykem atd. Pokud se navíc rozhodnete pro metodu BLW, dítě bude závislé na mléku ještě o hodně dýl, i když začnete zavádět jídlo před ukončeným šestým měsícem.

Naopak existují tzv. senzitivní období, tj. období, kdy má dítě o něco zájem. V takovém období se daná věc zavádí jednoduššeji než mimo něj. Takové období existuje i pro zavádění příkrmů. A pokud ho propásnete, protože budete čekat na ukončený 6. měsíc, můžete se pak potýkat s tím, že dítě bude jídlo odmítat a čekat na svoje mlíko.

Jak jsem se tedy rozhodla, kdy začít? U nás hrálo roli, že jsme kolem Amálčina 5. měsíce jeli na výlet do Dánska. Nechtěla jsem tedy začít před výletem (nebo v jeho průběhu). Zbytečně bychom si vše zkomplikovali. V letadle se Amálka sápala po kelímku s vodou, na grilovačce v Dánsku nám skoro vyškubla párek z ruky a obecně se dost zajímala o jídlo. Také jsme měli to štěstí, že z organizačních důvodů jsme nešli na prohlídku ve 4 měsících dítěte, ale až 5. Tam se ukázalo, že Amálka moc nepřibrala. A tak bylo jasné, že je čas začít. My jsme tedy začali cca v 5 měsících a 1 týdnu. To mi přišlo optimální.

Sestra v ordinaci naší doktorky, vzděláním také nutriční terapeutka a laktační poradkyně, Martina Kučerová, na jednom svém workshopu sdílela zkušenosti, že dle jejího pozorování maminky, které začnou příliš pozdě a propásnou toto senzitivní období, mají pak problém s tím, aby se jim děti „rozjedly“.

Co potřebujete

  • krmící židličku – my jsme si vybrali Stokke Tripp Trapp s novorozeneckým setem. Dá se krmit na klíně nebo v autosedačce, určitě také v houpacím lehátku. Mně by ale přišlo jako opruz sklánět se k dítěti někam dolů, nebezpečné dát autosedačku nebo lehátko na stůl a nemožné krmit na klíně (ale jsou mámy, co to umí). Židli jsme koupili novou, protože použíté ještě nebyli v barvě, kterou jsme chtěli, a protože židle vydrží klidně do 15 let, tak proč nezainvestovat. Novo set jsme koupili použitý a užívali ho cca od 5. měsíce do cca 10. měsíce.
  • silikonové lžičky (cca 4, jsme liní je umývat) – jsou pro začátek příjemnější do pusinky i hrozí menší riziko, že jimi naštípnete skleničku
  • bryndák s rukávky a kapsou – nejdřív bude jídlo všude, čím víc miminka proto zakryjete, tím líp. Kapsa se bude hodit ještě dlouho, dítě se z ní po jídle ještě rádo dojí. Můj nejmilovanější a všemi obdivovaný je zlatý bryndák s křídly od Elodie Details. Nemá sice rukávky, ale má takové volánky, které zamezí dítěti utřít si bradu do rukávu.
  • 2 plastový mističky + 1 instagramovej dřevěnej talíček ve tvaru lišky – nejsem fanoušek mističek, co se přilepí ke stolečku, přijde mi, že by se dítě mělo naučit, že se talířem na zem nehází – a krmič že by měl případně dítě sledovat, a pokud bude mít tendence talířkem hodit, tak mu ho vzít. Ve finále by ale šlo používat obyč misky.
  • Avent kelímky – dřív nebo později budete dítěti chtít vařit, dělat studené kaše atd. Avent 180 ml kelímky jsou praktickou cestou, jak uchovat jídlo. Dají se mrazit, ohřívat v mirovlnce atd. Dá se v nich taky uchovávat mateřské mléko. Taky do nic můžete nasypat pár sušenek, dát nakrájenou okurku, nachystat jogurt. Zkrátka je využijete docela dlouho. Amálce je teď 15 měsíců a stále jsou u nás v permanenci
  • tyčovej mixér, pařáček, mikrovlnka – můžete si taky pořídit příkrmový stroj, já jsem ale nepřítel jednoúčelovejch věcí a ani mě nějak extra nebaví věci kupovat a hned zase prodávat. Existuje také ohřívačka. Ta se může hodit, pokud nemáte mikrovlnku. Příprava příkrmů je dostatečně jednoduchá i na mě za pomoci pařáčku a tyčáku. Navíc já vyloženě příkrmy vařila jen cca do 11. měsíce, mixovala tak do 10. měsíce, od té doby mačkala vidličkou. Po 11. měsíci jsem spíš upravila naše jídla tak, aby je mohla jíst i Amálka (nebo jí odebrala část před finálním dochucením).

Postup zavádění

My jsme začínali kašemi, aby Amálka lépe přibírala. V normálním případě ale začnete zeleninou a ke kaším se dostanete později.

Obecná rada zní, že se začíná mrkvičkou. Naše doktorka to rozhodně nepodporuje. Protože co jíte, když máte průjem? Mrkev a rýži. A proč? Protože staví. A jestli něco něchcete, tak dát dítěti, které doteď jedlo extra stravitelné mléko, jako první potravu, která ho zacpe. Ono totiž dítě, který nekaká, je dost často protivný dítě.

Jak tomu předejít? Míň stavící a stejně dobře přijímaná je třeba cuketa (oloupaná a vypeckovaná) nebo dýně. Je proto lepší zajít těmito dvěma potravinami. Dále je dobré první příkrmy ředit mateřským mlékem (nebo zkrátka tím mlékem, které dítěti sedí) a/nebo do nich přidávat tuk (ze začátku je ideální ghí nebo kokosový olej). Cca lžičku na 120ml stravy. Známé mléko nejen že pomůže stravitelnosti, ale také dodá známou chuť do příkrmu a tak zvýší šanci, že ho dítě sní. Kromě toho je to z velké části tuk, který je potřebný ke zpracování vitamínů v zelenině.

Začíná se obědem, večer je dítě unavené a ráno zase nemusíte mít náladu vy. Nové potraviny je pak důležité ze začátku zavádět postupně po jedné, vždy každé tři dny. Já osobně jsem jako novou potravinu počítala i oleje, různé škroby, mouky, cibuli atd. Jen tak potom případně víte co vašemu děťátku nesedlo.

Postup zavádění je (např.) pak následovný:

Den 1zelenina – dýnětuk – mateřské mléko1-3 lžičky (20 ml)nakojit po 15-30 min
2dýněMM3-6 lžiček (do půlky malé skleničky – cca 40 ml)nakojit po 15-30 min
3 dýněMMPůlka malé skleničky (cca 60 ml)nakojit po 15-30 min
4cuketaMM1-3 lžičky(20 ml)nakojit po 15-30 min
5cuketaMM3-6 lžiček (do půlky malé skleničky – cca 40 ml)nakojit po 15-30 min
6cuketaMMPůlka malé skleničky (cca 60 ml)nakojit po 15-30 min
7bramboryMM1-3 lžičky(20 ml)nakojit po 15-30 min
8bramboryMM3-6 lžiček (do půlky malé skleničky – cca 40 ml)nakojit po 15-30 min
9bramboryMMPůlka malé skleničky (cca 60 ml)nakojit po 15-30 min
10zelenina, co dítěti nejvíc chutnalaghí1-3 lžičky (20 ml)nakojit po 15-30 min
11top zeleninaghí3-6 lžiček (do půlky malé skleničky – cca 40 ml)nakojit po 15-30 min
12top zeleninaghíPůlka malé skleničky (cca 60 ml)nakojit po 15-30 min
13hrášekghí+MM1-3 lžičky (20 ml)nakojit po 15-30 min
14hrášekghí+MM3-6 lžiček (do půlky malé skleničky – cca 40 ml)nakojit po 15-30 min
15hrášekghí+MMPůlka malé skleničky (cca 60 ml)nakojit po 15-30 min
16mrkev+dýněMM+ghí3-6 lžiček dýně + 1-3 lžičky mrkve (60 ml)nakojit po 30-60 minutách
17

Cílem je, aby dítě snědlo 120-180 ml stravy najednou a další kojení bylo potřeba až po 2-3 hodinách, tedy aby oběd zcela nahradil jedno kojení. K tomu se dopracujete ale až třeba po 2 měsících. Proto i když začnete zavádět před uk. 6.m, mateřské mléko stále bude hrát prim v jídelníčku vašeho dítěte ještě několik týdnů po zavádění příkrmů. Dodržíte tak doporučení plně kojit až do uk 6m.

Pořadí surovin

Článků na téma pořadí surovin existují mraky. Proto se tady tomu podrobně nevěnuji. Snad jedině pár postřehů:

  • nejlepší je myslet na zavádění příkrmů už od těhotenství a jíst rozmanitě. Dítě „ochutnává“ skrz vaše tělo a dělá si představu o chutích. Dále je dobře pokračovat se vším během kojení – a to včetně luštěnin, citrusů, ryb, ořechů atd. Dětské tělíčko tak získává první možnost naučit se trávit stopové množství těchto látek. Samozřejmě není asi nejlepší nápad dát si hned po příchodu z porodnice fazolový guláš, ale konzumace luštěnin je při kojení vhodná.
  • ze začátku opatrně s bílkovinami – zatěžují ledviny. Do cca 9.-10. měsíce pozor třeba na tvaroh
  • s lepkem začněte relativně brzo, nemluvím ale o rohlíku. Lepek je i v jiných obilninách, třeba v ovesných vločkách. Vhodné může být také zahuštění oblíbené zeleniny trochou kuskusu. Nejlepší je stihnout lepek zavést dokud ještě kojíte
  • pozor na med, houby, ořechy – ty jsou nevhodné dle některých zdrojů až do tří let
  • ryby jsou uváděny jako velký alergen. Začněte těmi českými (např. pstruh), pro začátek jako se vším dejte 1-2 sousta a myslím, že nemusíte čekat až na jeden rok
  • celkem brzo jsme zavedli i celé vejce, i když se má s bílkem dlouho čekat. Tady se projevila moje netrpělivost. Každopádně díky tomu pak mohla brzo začít jíst banánový lívance a její nej jídlo – míchaná vejce ke snídani.
  • luštěniny začínají červenou čočkou. Amálka pak třeba miluje červené fazole z plechovky. A světe div se, sice si po nich zaprdí jak starej chlap, ale žádný diskomfort se nekoná
  • jogurt byl naprostá spása. Jogurt s banánem nebo s ovesnýma vločkama je v podstatě každodenní svačina. A já se jogurt naučila jíst s Amálkou.
  • krátce po zavedení jogurtu jsme z HA mléka přešli na obyčejné. Ve chvíli, kdy dostávala normální mléčný jogurt, přišlo mi zbytečné pokračovat s mlékem, kde je laktóza naštěpená pro lepší stravitelnost
  • preferujte stravu, která se již dlouho pěstuje a nachází v Evropě

Kolik by toho dítě mělo sníst?

Na to je zcela přesná odpověď – přesně tolik, kolik samo chce. To platí v podstatě od prvního cucnutí z prsu v podstatě navždy (pokud neexistují nějaké zdravotní komplikace, které dítěti komplikují příjem potravy, nebo jakékoliv jiné zdravotní komplikace nebo extrémní případy). U zdravého prospívajícího novorozence opravdu není třeba vážit, kolik přesně vypil. A pokud to po vás někdo požaduje, zkuste případ zkonzultovat s laktační poradkyní, nutriční poradkyní nebo doktorem.

Zavádění stravy je jednak o přivyknutí střev na různorodou a zdravou stravu, ale také o vytvoření návyků dítěte po zbytek života.

Jedním z důležitých návyků je při jídle postupovat pomalu a naslouchat svému tělu pro pocit nasycení. Pokud se vám někdy stalo, že jste v restauraci dostali megaporci a „museli“ sníst i ten poslední brambor na talíři a pak se jen odvalit a prasknout, vězte, že neschopnost nechat něco na talíři může pramenit také z toho, že jste jako malí možná museli dojíst vše z talíře. „Za maminku, za tatínka, za babičku… no táááák, ještě jednu lžičku“

Dítě se musí samo naučit, kdy má ještě hlad, a kdy už ne, a jak moc se musí najíst, aby pohodlně vydrželo do dalšího jídla.

Pokud vaše dítě pravidelně kaká, prospívá a přibývá na váze zhruba v souladu s očekáváními, pak není až tak potřeba sledovat, kolik toho v reálu sní. A dokonce pokud v určitém období přibírá na váze míň, než by mělo, přesto raději neměřte, kolik toho sní. Jen to bude vás i dítě stresovat. Radši z jídla udělejte příjemnou událost (ne tím, že se dítě bude koukat na televizi a vy ho budete bezmyšlenkovitě ládovat), zkuste nechat krmit někoho jiného, nechat dítě jíst rukama, prozkoumat jídlo, dát mu jíst později, namixovat jídlo s mlékem atd.

S tím souvisí, že se dítě musí na jídlo soustředit. Hlavní chody jíst v židličce, nekoukat na televizi ani žádné jiné opičárny. Malou svačinku (ovoce, zeleninu) může mít později nachystanou třeba někde u svého stolečku.

Skleničky vs vaření

Disclaimer: mým zaměstnavatelem je Nutricia a.s. – výrobce Hami skleniček.

Zeleninu jsem začínala skleničkami. Bylo to totiž extra jednoduché co do množství. První den Amálka dostala 3 lžičky, druhý den do půlky malé skleničky a třetí den zbytek skleničky. Kombinace DM a Hami skleniček poskytla dostatečný základ pro jednodruhové začátky. DM má dokonce ve skleničce maso, kterému jsem pro začátek věřila víc, než kuřeti z Lídlu.

I u jednodruhovek je ale potřeba dávat pozor, že jsou skutečně jednodruhové. Třeba Hipp má první brokolici, ve které je i kukuřičný a rýžový škrob/mouka. Takovou skleničkou totiž najednou nezavádíte jednu potravinu (brokolici) ale hned tři (brokolici, rýži, kukuřici). Pokud se vám po ní dítě osype, nevíte tedy po čem to je.

Určitě se dá také vařit a případně mrazit nebo zavařovat. Mně to ale přišlo takto ze začátku jako zbytečný opruz.

Užitečné to bylo cca mezi 7-11. měsícem na více druhové příkrmy. U těch jsem totiž měla potíž to nakonbinovat u kupovaných tak, abych zavedla vždy jen jednu novou surovinu. Kromě známé zeleniny totiž navíc často obsahovaly celer, petržel, cibuli, rýžovou mouku, kukuřičný škrob atd. Takže jsem pak začala víc vařit a mrazit.

Skleničky nicméně využíváme doteď čas od času – na výlety, dovolené nebo když není navařeno.

Kaše, cereálie a přílohy

My jsme zcela začínali s kašemi, protože Amálka moc nepřibírala, a teprve pak přešli na zeleninu. První ráno jsem snad 40 minut vařila rýži, Amálka vzteklá, že má hlad, máma jí nedává mlíko a vlastně už asi dost zoufalá, že umře hlady, ja protivná, že jsem ještě nesnídala, a ve finále si Amálka čuchla a řekla, že ne. Druhý den jsem začala s instantními kašemi. Pro začátek a přivyknutí jsem nebyla ochotná podstupovat vaření kaše každé ráno nebo obden.

Opět je důležité začínat postupně, po jedné surovině. Tedy pokud budete kupovat instantní kaše (což není optimální z hlediska výživového, viz níže, ale dost pohodlné z hlediska přípravy, viz výše), pak jedině jednodruhové a bezmléčné. Ty připravte ve vodě a pak případně „dochuťte“ mlíkem, na které je dítě zvyklé a přidejte trochu tuku. Mateřské ani umělé mléko by se nemělo vařit, aby se v něm nezničily vitamíny atd. Až po té, co budete vědět, že dítě toleruje a snáší rýži, můžete koupit mléčnou kaši. Kdybyste totiž začali mléčnou kaší rovnou, zavedli byste rovnou dvě nové potraviny.

Pokud bychom ale začínali se zeleninou, než bych začla dávat kaše, začala bych dávat „přílohy“ do masozel obídku. Zahustila bych tedy např. cuketu rýží, dýni ovsem atd.

Jako snídaně u nás dlouho frčely vločky přes noc namočený ve vodě. Půl avent kelímku vloček, kelímek naplnit vodou, nechat v lednici přes noc. Ráno jen vytáhnout z lednice, zamíchat a může se jíst. Žádný vaření, nic. Amálka to dlabala zhruba od roku do 18 měsíců s takovým potěšením, že jsem to párkrát zkusila taky.

BLW vs. mixování

Zvažovali jsme na popud kamarádky BLW. Nakonec jsme se ale přiklonili k typické kašovité stravě. Jednak proto, že na BLW by už dítě mělo skoro sedět, a tak dlouho jsem nechtěla čekat. Jednak proto, že zavádění stravy by mělo být trochu odstupňováno (viz výše), aby si střeva postupně zvykala. S metodou BLW nemáte příliš přehled, kolik dítě sní. Zároveň Amálce rostly zuby relativně pozdě, takže by jí ani moc kousat nešlo.

Domácí stravu jsem spíš mačkala vidličkou, sklenice jsou samozřejmě do hladka. A s prvníma svačinkama jsme zkusili zavádět jídlo do ručičky. Nejvíc se mi osvědčily rýžové pufované chlebíky, protože než je Amálka „rozkousala“, tak se jí rozpustili v pusince.

Zajímavostí je, že dokud nebyly mixéry, „mixovaly“ maminky dětem jídlo ve vlastní puse a krmily je jako ptáčky. Daly jim tak jídlo už malinko natrávené vlastními slinami a tím lépe stravitelné pro miminko. Proto, pokud miminko něco vyplivne a zůstane mu to na bradičce, je lepší to setřít zpět na lžičku a dát mu to zpátky do pusinky. Už si to samo jednou zředilo slinami a je to pro něj lepší než začínat znovu s čerstvým soustem.

Pufované chlebíky mi později ale výrazně nedoporučila k pravidelné konzumaci nutriční terapeutka/zdravotní sestra u naší pediatry. Všechny tyto extrudované (vysušené) potraviny (mj také instantní kaše a křupky) jsou extrémně zpracované, „vyšťavené“ od všech přírodních vitamínů, minerálů atd. a posléze jen obohacené o totéž. S původní surovinou tedy nemají až tak společného a je to spíš jako dát si mouku + doplněk stravy. Pufované chleby a křupky navíc výrazně odvodňují, protože jak jsou vysušené, tak do sebe v organismu začnou natahovat vodu a odvodňovat organismus.

Naopak skvělý do ručičky jsou:

  • okurka – dítě vysaje ten měkkej vnitřek
  • banán
  • jakýkoliv placičky – banánové lívance, cuketové placičky atd.

Pití

Se začátkem příkrmů je čas začít nabízet i vodu. Dokud ale dítě jí mixované nebo mačkané kaše, ve kterých je dost tekutin a k tomu pije mléko, pak není třeba, aby to s pitím vody přehánělo. Tak cca do jednoho roku jde spíš o to si na pití vody zvyknout. Samozřejmě, pokud je venku vedro k zbláznění, musíte vymyslet, jak do dítěte dostat tekutiny – buď ředit kašičky, dávat do nich vodnatou cuketu, dávat ke každýmu jídlu okurku nebo víc kojit. Je možný taky dávat vodu po lžičkách, stříkačkou, z panákovky nebo zkusit brčko. Osobně jsem si ale dávala pozor, abychom „nevyměkli“ a nezačali jí dávat sladké pití. Amálka toho do roku moc nevypila, přesto čůrala krásně. Pila totiž dost mlíka, měla dost ovoce a i hodně „vodnaté“ zeleniny, milovala třeba okurku. Od roku už pije vodu docela obstojně.

Cukr, káva, limonáda a další nezdravosti

Od jisté doby mi přišlo pokrytecký nedat Amálce ochutnat to, co jíme my. Takže jí v omezené míře cca od roka dáváme šunku, ale většinou raději eidam. Cca od 16 měsíců dokonce příležitostně ochutná špekáček na ohni. Občas svačí rohlík, ale většinou se jí snažíme dávat když pečivo, tak žitný chleba.

Kolem Amálky 13 měsíců jsme se s ní dokonce stavili v KFC. Koupili jsme jí sice bramborovou kaši, ta se ale opravdu nedala jíst. Takže jsme jí z kuřete okousali těstíčko, z hranolek slízli sůl a dali jí to. Znamená to, že teď jí jen hranolky? Ne! Od té doby je měla možná jednou při podobné příležitosti. Normálně jí brambory a zrovna dnes se dojedla suchýma těstovinama, protože omáčka došla ona ještě měla hlad.

Dá si se mnou dort (snažíme si vždy vybrat něco „zdravějšího“, co by si mohla dát, třeba cheesecake místo větrníku), a někdy i kousíček vysokoprocentní čokolády. Když onehdá nechtěla na svačinu jogurt, protože viděla, že Pavel jí dort, nakonec dostávala na lžičce malinko dortu a hodně jogurtu. A snědla celý jogurt.

Nechceme jí nic upírat, ale když to jde, vybíráme ty zdravější alternativy. Moc se mi líbil přístup jedné ženy, která dětem do školy k obědu přibalí 5 lentilek. Mají tak „něco na zub“, naučí se limitovat množství a chuť na sladké tím zaženou, aniž by šly do automatu a koupili si tam celou snickersku.

Snažíme se navíc spíš změnit náš jídelníček, aby Amálka mohla jíst to samé, co my, abysme jí kdykoliv mohli dát z našeho talíře. To začalo být důležité tak zhruba od roku a půl. Dlouho jsme třeba naše jídlo víceméně nesolili, aby ho mohla jíst taky.

Každopádně se kvůli tomu nebudeme hádat s prarodiči nebo jí zakazovat vzít si sušenku, když jí ji někdo na návštěvě nabídne. Na druhou stranu se ale snažím domluvit s doktory a v jeslích, že nebudeme asociovat odměna=sladkost nebo oslava=sladkost. A už vůbec ne, že např. spolupráce s doktorem si zaslouží odměnu. Je to přece zcela přirozená věc.

Přestali jsme Amálce také dávat jídlo (hlavně křupky) v autě. Nechceme, aby si zvykla, že nuda–>jídlo, že když se v autě nudí, zažene do křupkou. A taky se snažíme ji nezacpávat pusu rohlíkem, když chceme mít klid na kafíčku. Ale obzvlášť na výletech se tomu někdy nevyhneme, a to obzvlášť když je třeba těsně před obědem a Amálka už může mít opravdu hlad a my ještě nejsme v místě, kde budeme jíst.

Na závěr

Každopádně, pokud je vaše dítě zdravé, to, že zavedete dvě věci zaráz nebo mu dáte bílej rohlík, tím mu určitě neublížíte. Pokud se mu rozvine v takovém případě alergie, nejspíš by přišla i kdybyste udělali všechno stoprocentně správně. Samozřejmě je fajn snažit se servírovar čerstvé a zdravé potraviny, ale důležité je při tom zůstat v klidu a v pohodě.

Dočteno: Hluboká práce

Když jsem odcházela na mateřskou, cítíla jsem se docela semletě. Ne že by mě práce nebavila, ale měla jsem pocit, že jen šlapu vodu, abych se neutopila. Nekončící meeting a inbox jako by ho někdo stále povzbuzoval: „Hrnečku vař, hrnečku vař.“ A sem tam jsem se dokonce přistihla, že závidím mému týmu, že má čas prostě si sednout k počítači a něco vymyslet.

Trochu mě mrzí, že jsem tehdy neposlechla kolegu a na jeho doporučení už tehdy nesáhla po knížce Hluboká práce. Asi by to skončilo tak, že bych ji koupila celému managementu a seniorním lidem ve firmě – a doufala, že se budou cítit podobně „osvíceně“.

V ČR knížku Hluboká práce vydalo nakladatelství Melvil.

Ne že by knížka Hluboká práce neměla svoje mouchy, ale mně posloužila skvěle jako motivace a inspirace. A že tuším že se mi hluboká práce bude v příštích letech bude hodit 😉 Proč? K čemu matka na rodičáku potřebuje hlubokou práci? O tom později 😉

Tentokrát začnu od konce. A to tím, co jsem na základě četby změnila.

Nejprve jsem si zrušila Instagram, protože mi nic nepřinášel. Snad kromě skvělých tipů od MUDr. Michaely Kněžkové ohledně zdraví dětí a Slovenky Smartbeauty ohledně péče o pleť. A to mi na ten čas, co jsem na něm trávila, přišlo setsakramentsky málo. Navíc teď nemám nutkání dělat fotky jídla a jiných „insta“ témat, takže mám najednou i víc klidu žít.

Jako druhý krok na Facebooku postupně ruším vše, co tam sledovat nechci – a v podstatě mě tam nyní zajímají jen dětská, domovědná a minimalistická témata, cestování, pokojovky a Praha 10 a eventy – ač to může znít divně, některé Montessori skupiny, skupina Domověda a pár dalších skutečně dokáží přinést obohacující obsah. Odhlašuji veškeré zpravodajství, vtipy a memy (ty už snad žádné nemám), velmi vzdálené známosti a další a další.

Zatřetí, snažím se pracovat v klidnějším prostředí. Dříve jsem si libovala v práci u televize jako podkresu. S tím se snažím zkoncovat, alespoň přes den. Utíká mi dost dílů Prostřeno, ale to se nedá nic dělat. Později večer je to složitější, protože na jednu stranu se chci soustředit, na druhou stranu ale nechci třeba na celý večer odcházet z obýváku. Mám takový pocit, že i když si každý děláme svoje, jsem aspoň trochu spolu.

Každopádné z dlouhodobého hlediska si chci čas zařídit tak, abych většinu práce stíhala v „pracovní době“. Ráda bych se vyhnula tomu, co za poslední rok nebylo výjimkou, že se s manželem vystřídáme u dítěte a oni mají svůj program a já pracuji. Nebo že jsme na chalupě a já jsem nervózní z toho, že nestíhám práci. Dali jsme malou do jeslí na 0,5 dne v týdnu, efektivněji využívám její spánek a dál to budeme optimalizovat. Cíl je, abych měla dopoledne přes týden 20 hodin na „hlubokou práci“ a dále potom možnost pracovat „mělce“ např. večer nebo když je malá zabavená jinak.

Začala jsem také po večerech víc číst. A už si fakt koupím budík. A nejvíc se těším, až uděláme dceři vlastní pokoj a budu si tak moct před spaním v posteli číst s rozsvícenou lampičkou knihu, a ne jen mobil s podsvíceným displejem.

A co mě k tomu vedlo? Následuje shrnutí knížky.

Podle Newporta budou v nové globální ekonomice úspěšní ti lidé, kteří umí skvěle zacházet s komplikovanými inteligentními stroji (např. datoví analytici), dále díky práci na dálku (a to je knížka, která pochází z doby předkoronavirové) superhvězdy globálního formátu, protože bude jednoduché najmout si skvělého marketéra z Pohořelic a ignorovat ty průměrné z Kladna, výborného inovačního konzultanta z Bulharska a ignorovat machýrka z Prahy atd., a jako třetí budou mít úspěch vlastníci kapitálu, kteří ho budou moci mnohem rychlejším tempem multiplikovat.

Vlastníkem kapitálu se jen tak nestanete, takže obyčejným lidem zbývá buď skvěle ovládat inteligentní stroje nebo být superhvězdami, a k tomu potřebujete právě hlubokou práci, soustřední. Jen pak se dokážete rychle učit komplikovaným věcem a rychle a kvalitně vytvářet pracovní výstupy.

Pokud je vám apel na „úspěch“ cizí, zkuste se zamyslet, kdy se cítíte v práci a po práci nejlépe? Když jste celý den proseděli na meetingu, nebo když se vám konečně podařilo vyřešit zapeklitý problém? Když jste odpověděli na 50 emailů, z toho 15 v jedné konverzaci (abyste stejně nakonec skončili s inbox +10 oproti včerejšku) nebo když jste konečně odeslali tu tiskovou zprávu? Meetingy a emaily jsou mělká práce, to druhé hluboká. A co večer? Uspokojí vás lépe večer u televize probrouzdaný na internetu, nebo když si načrtnete plán vašeho příštího poznávácí výletu den po dni?

Vzácná hluboká práce

Může za to dopamin a vedoucí (ti ostatně můžou za všechno).

Dáte fotku na Facebook, dostanete like. Vyplaví se dopamin. Instatní štěstí. Scrolujete dál, najdete zajímavou informaci nebo „chytnete“ zajímavé video, štěstí. Jenže to, že jste scrolováním zabili hodiny, to už si nevšimnete. Jen chcete vidět ještě jedno zajímavé video a dočíst ještě tuhle diskusi, a zkontrolovat, kolik dalších lajků jste dostali.

Odpovíte na email a zmizí z inboxu, štěstí. Je to jako kdybyste zabili zombie. To že vám ale díky tomu přijde deset dalších… člověk se tak dostává do nekonečné smyčky.

Kolegové a manažeři si navíc zvykli, že jste k dosažení stále. Máte přece chytrý telefon a Facebook Workplace Messenger. Můžete odpovídat v řádu sekund.

Každá notifikace je příslib dopaminu. A tak vás zavibrování nenechá klidné, dokud nezjistíte, co se děje.

Jenže díky tomu je váš den fragmentován do mikromomentů, mezi kterými přepínáte jako zběsilí. Nemůžete se tak nikdy plně ponořit do toho, co děláte.

Liky slouží jako pozornost a jsou „levné“. Jeden klik a jde se dál. Často slouží jako plativo – já budu likovat tvoje fotky, ty moje, a to i když v nich nevidím zas takovou přidanou hodnotu. Klik totiž nebolí. Z toho žijou téměř všichni influenceři.

Dva zajímavé články:

>>> Dopamin za lajk na iRozhlase

>>> Sociální sítě jako vězení. Činí nás závislé na instantním štěstí na iDnes

Modely hluboké práce

Takže co s tím? Máte několik možností, které jsou řazeny od těch nejradikálnějších (ale nejjednodušších na doržení) až po ty nejflexibilnější, ale náročné na sebedisciplínu.

  • Zrušte si email, internet, TV a odstěhujte se na samotu u lesa. Najměte si asistenta na daně, nákupy, složenky atd. a ignorujte všechnu mělkou práci.
  • Rozdělte si svůj život na dlouhé intervaly. Např. pokud jste akademický pracovník, tak si veškerou výuku naplánujte na jeden semestr a zbytek roku se věnujte jen výzkumu. Mohl by to ale také být každý druhý měsíc nebo týden. Nebo třeba před termínem odevzdání rukopisu, článku atd. si vyhraďte odpovídající čas na dopisování a finalizaci.
  • Věnujte hluboké práci jeden den v týdnu, kdy víte, že je po vás nejmenší scháňka.
  • Vyčleňte si na hlubokou práci každý den stejný interval – např. 7-10:00 ráno.
  • Plánujte si hlubokou práci v rámci denního/týdenního plánování. Tohle je způsob, který vyhovuje mně (a myslím, že bude vhodný pro většinu korporátníků, podnikatelů atd.)
  • Jděte hluboce pracovat, když zrovna máte čas. Tento styl je vhodný pro asistenty, novináře a další, kteří si z povahy své práce zkrátka nemohou plánovat dopředu.

Plánování hluboké práce v rámci denního/týdenního plánování

Plánování hluboké práce do úseků v rámci dne je složité, protože člověk často neví, kolik mu činnost zabere. Je proto vhodné začít raději s ambiciózním plánem, ale k němu si vždy doplánovat rezervu. Je taky vhodné, pokud vám v kalendáři často přistávají meetingy nekontrolovaně, vybookovat si úseky hluboké práce dostatečně dopředu, a pak jim jen přiřazovat náplň. Může to tedy vypadat takto:

  • 10:00-12:00 tisková zpráva (hluboká práce)
  • 12:00-13:00 dokončení tiskové zprávy NEBO vyřízení emailů (hluboká práce nebo mělká)
  • 13:00-13:30 oběd
  • 13:30-14:30 malé úkoly (včetně podrobného seznamu)
  • 14:30-16:30 analýza tržních trendů
  • 16:30-17:00 dokončení analýzy NEBO vyřízení emailů
  • 17:00-17:30 uzavření pracovního dne

Při plánování je dobré si uvědomit, že ti nejschopnější z nás dokáží hluboce pracovat jen zhruba 4 hodiny denně.

Jak často „být na příjmu“?

Pokud pracujete v pozici, kdy je nutné „být na příjmu“, zhodnoťte si, v jakém intervalu je to nutné. Jednou za hodinu? Za 20 minut? Jak „rychle“ po vás může být vyžadována odpověď? Podle toho si naplánujte „vyrušovací“ pauzy na kontrolu emailů (zda něco nehoří), messengeru atd. Je přitom důlěžité trénovat odolávání impulzu „zkontrolovat co se děje“ – a to jak v práci, tak v osobním životě.

Může se vám taky stát, že se do úkolu zahloubáte více, než jste čekali, nebo že vám na stole přistane důležitý úkol, který nepočká. Nezdráhejte si den přeplánovat. Klidně šestkrát. Jde především o to mít plán, který vám pomůže se vždy k hluboké práci vrátit.

Udržujte si skóre hluboké práce

Zkuste si také vymyslet způsob, jak si udržovat přehled o tom, kolik hluboké práce jste odvedli. Může se třeba ke každému dnu v kalendáři psát, kolik hodin hluboké práce jste odvedli, a zároveň si poznamenat, když dosáhnete významného pokroku. Alespoň uvidíte, kolik času vám zabere, se k nečemu kloudnému dostat.

Já pracuji s Togglem, pokud si otagujete činnosti jako mělké vs. hluboké, budete schopni si na konci dne, týdne, měsíce či roku udělat pěknou statistiku.

Pokud zjistíte, že se na vás valí více mělké práce, než se vám líbí, promluvte si o tom se svým nadřízeným. Začněte tím, že si navzájem zopakujete, jaká je vaše role, a vyjmenujete ty úkoly, které jsou pro danou roli stěžejní a dovedou vás k cílům. Následně si stanovte, kolik času byste měli trávit s těmito klíčovými (hlubokými) úkoly, a kolik s těmi méně důležitými a méně náročnými mělkými. Začněte s tím, že poměr mělké práce by měl být mezi 50 % pracovního času. Tak by vám každý den měly vyjít zhruba 4 hodiny na hlubokou práci. Dále si můžete ujasnit, kolik z toho je na emaily a drobné úkoly a kolik na meetingy. Ujistěte se také, že váš nadřízený chápe, že pokud se budete moci věnovat složitějším hlubokým úkolům, přinese to firmě více zisku. Předem si také udělejte inventuru, kdo nebo jak by se ty „méně“ důležité úkoly saly zvládnout – najmout asistenta nebo absolventa, zcela ignorovat, rozložit na více lidí v týmu atd. Často se zdá, že se jedná o seniorní úkol, pokud se ale zamyslíte nad tím, jak dlouho by trvalo zaučit šikovného absolventa, zjistíte, že by se v tomto případě za vás dala snadno najít náhrada, vy byste se mohli věnovat úkolům hodným vaší pozice a firma by z toho ve výsledku profitovala.

Audit zdrojů mělké práce

Než ale začnete požadovat zástupy asistentů, je vhodné udělat si pořádek sám u sebe a posoudit nástroje, které používáte. Začněte tím, že si sepíšete, co je pro vás v osobním a profesním životě důležité. Jaké máte cíle, podle čeho jste hodnoceni, co vás uspokojuje. A pak si napište seznam těch nástrojů, které používáte, a obecně zdroje mělké práce. Na prvních místech budou nejspíš sociální sítě, email, TV, ale může to být také předplatné časopisu, členství ve spolku, domovní schůze, zahrada, úklid, nákupy, žehlení, ale třeba taky cestování za prací, pokud si musíte zařizovat ubytování, letenky atd. Pokud dokážete určitý čas sledovat, kolik vám co z toho zabírá, tím líp. Pokud ne, budete se muset spolehnout na svůj instinkt. Jedná-li se ale o Facebook, TV atd., ke svému odhadu připočetě alespoň 20 % času. Jedna studie za druhou ukazují, že lidé obecně podceňují čas, který takto tráví. Ve chvíli, kdy máte seznam generátorů mělké práce, porovnejte je s vašimi osobními a profesními cíli. Vyplatí se čas, který danou činností strávíte, oproti vašim cílům?

Zabrušujeme tu teď trochu do minimalismu, ale tady příklady toho, co jsem si v poslední době přebrala, že se mi fakt nevyplatí:

  • Instagram, značná část TV a Facebooku – viz výše.
  • shellac na nehtech u rukou – na jednu stranu sice pěkné, ale po 3 týdnech zkrátka opět musím strávit min 30 minut na manikůře (plus min 40 minut cesta). To raději obyč manikůra bez laku, když to jde.
  • dělat si doma úklid – téměř kdokoliv to dokáže udělat stejně dobře jako já, žádný relax mi to nepřináší, tak co. Jediné, nad čím přemýšlím, je zda by nebylo „výchovnější“ pro dceru, abychom si doma uklízeli sami – a o práci se dělili. Na to je ale nejspíš ještě čas.
  • online nákup potravin – strávím s tím vždycky minimálně hodinu a pak ještě musím čekat na kurýra. Zatímco když vběhnu do Lídlu, mám do 45 minut hotovo. Navíc se ráda „inspiruji“ tím, co vidím v obchodě.

Vypínací rituál

Na konci pracovního dne si vytvořte tzv. vypínací rituál. Newport popisuje ten svůj:

  1. Naposledy si projde email, zda něco nehoří.
  2. Sepíše si úkoly ze zápisů porad a emailů do centrálního úkolníčku – třeba Google Doc. Nemusí to být nic komplikovaného.
  3. Projde si kalendář na týden dopředu.
  4. Zapíše si plán na další den.
  5. Řekne si „mám padla“, vypne počítač a už se k práci zbytek dne nevrací.

Ovšem to, že skončíte s prací, neznamená, že byste měli skončit s principy hluboké práce. Ve svém volném čase je vhodné dále trénovat mozek a využít toho, že jste pánem svého času. Je vhodné dále trénovat rezistenci k vyrušování. Ponořit se do něčeho a věnovat se tomu. Četbě, počtům, kreslení, meditaci. Zkrátka zaměstnat tělo a mysl tak, aby neujížděla na dopaminové vlně.

Jak na email?

Email je asi největší zabiják hluboké práce (hned vedle schůzí a porad). Jak se s ním vypořádat. Newport má osvědčený systém.

U spousty odesilatelů si mentálné nastavte jako defaultní odpověď žádnou odpověď. Může se jednat např. o různé prodejce, kolegy ze zahraničních poboček atd.

Může se taky jednat o odbyté přeposlané emaily typu: „Co si myslíš o tomto, viz níže.“ Odesilateli zabraly 2 minuty, ale vám zaberou 30 minut, máte-li fundovaně odpovědět.

Zvažte, zda se může stát něco opravdu skvělého, když odpovíte, nebo něco opravdu špatného, když neodpovíte. Pokud je odpověď ano, tak určitě odpovězte 🙂

Pokud už odpovědět musíte, snažte se vašim emailem vždy diskusi uzavřít. Dát úkol do úkolníčku, dohodnout schůzku, informovat druhou stranu a konec. Např takto:

  • Domlouvání schůzky: Zasílám tři termíny, kdy můžu, napiš kdy můžeš ty a tím to bude potvrzené. Pokud nemůžeš ani jeden termín, zavolej. –> tímto přístupem již nebudete v této konverzaci muset psát další email.
  • Feedback: Do pátku ti pošlu feedback, pak je to jen a jen na tobě. –> zapište si do úkolníčku úkol. Další email už vám nepřijde.
  • Další kroky ve spolupráci: Napiš, jak by sis to představoval ty. Já pak doplním svoje poznámky a navrhnu, jaké kroky podnikneme. Výsledky těchto kroků za měsíc zkonzultujeme telefonicky. Posílám tři termíny za měsíc, až mi budeš posílat svoje poznámky, napiš kdy můžeš a tím je to potvrzeno.

Je vhodné si také alespoň s tím, s kým můžete (např váš tým), nastavit očekávání, na jaké emaily odpovídáte a na jaké nikoliv. Toto nastavování může být součástí teambuildingu nebo třeba předehra k týmové večeři.

Jak jsme zdokumentovali první rok našeho miminka

Amálka za první rok nasbírala asi 2 584 375 fotek, z toho více jak polovinu těch, kde roztomile spinká v prvních třech měsících svého života. A teď co s nimi? Je jasný, že 2,5 milionu fotek už nikdo nikdy neprojde, takže upadnou v zapomnění. Logickým krokem je proto nějaká kolekce.

Fotokniha

Před několika roky jsem vyklízela pozůstalost po babičce a v ní našla několik alb. Bohužel ani jedna fotka neměla popisek, a tak mně osobně fotky toho moc neřekly.

Proto bylo jasné, že první Amálky album musí říkat příběh samo o sobě. Zabere to sice o něco víc času, vymyslet všechny ty popisky, ale až si je v 35 letech bude Amálka prohlížet, bude vědět, o co jde – a třeba tam budou i detaily, které si už ani já nabudu pamatovat. Však mi taky potáhne na 70.

Kniha života

Ke svatbě jsme dostali Knihu života od Tamary Klusové. Je nádherná a poskytuje dost inspirace k tomu, co všechny do alba napsat. Pokračuje ale až 6 let dítěte a to je teda hodně dlouhej horizont. Chtěla jsem mít něco hotové raději dřív, ať je to prostě dokončené. Řekla jsem si tedy, že bych raději začala s ročními alby – a postupně mi s nimi třeba Amálka sama pomůže.

Lepené fotoknihy

Na Vánoce jsem pro rodiče vytvářela album lepením fotek. Byla to činnost docela kreativní, ale měla několik nevýhod. Je na to potřeba dost prostoru a světla, musí se u toho sedět u stolu. A pokud nemáte přímo pracovní stůl, kde to můžete mít 3 dny rozložené, pak to každý den rozkládáte a skládáte. Druhá nevýhoda je, že pro moje rodiče i Pavlovu máti jsem musela vše tvořit od začátku. Po pravdě řečeno, lepit třetí fotoknihu v horizontu pár měsíců se mi fakt nechtělo.

Tištěná fotokniha

Pak jsem dostala šanci vytvořit si fotoknihu Professional Line se Saal Digital s kupónem na 3000 Kč. Takže volba na zaznamenání prvního roku Amálky byla jasná.

Program na tvorbu fotoknihy je docela přehledný, člověk se v tom musí trochu zorientovat a pochopit rozdíl mezi předpřipravenými a práznými schématy, ale pak už to šlo docela od ruky. Většinou jsem začla každou stranu předpřipraveným schéma a pak přepla do manuálního módu a velikosti fotek a umístění textu si přizpůsobila.

Trochu jsem neodhadla velikost fotek, tvořila jsem čtvercovou fotoknihu 30×30 na MacBooku Air, a zkrátka některé fotky se mi zdálo, že už nelze zmenšit, že by na nich nic nebylo vidět, ale pak ve vytištěné verzi mohly být klidně menší, protože se jednalo spíš o ilustraci nějaké události spíš než o nějakou pěknou fotku. Snad jen u jedné fotky se mi stalo, že jsem si na obrazovce nevšimla, že je trochu mázlá. Ale nic hrozného. Program sám upozorní jen na fotky malého rozlišení, nedokáže říct, zda je fotka zaostřená. Celá fotokniha mi zabrala celkem 8,5 hodiny. S tím, že asi 2,5 hodiny zabralo ještě vybírání fotek v těch albech, které jsem neměla přebrané dopředu. Samotná tvorba tedy vyšla cca na 6 hodin.

Výhodou je, že kdybych v podobném programu tvořila už fotoknihy pro rodiče, stačilo by vyměnit pár fotek/stránek, aby na nich byli ti správní prarodiče nebo výlet s nimi a bylo by. Výhodu to taky bude mít pro případné druhé dítě – pokud ho nebudu chtít ochudit o fotoknihu, ale zároveň nebudu chtít přestat tvořit fotoknihy pro Amálku, bude možný některé fotky nechat a jen pár jich vyměnit.

Album je opravu krásné. Přebal v bílé kůži s velkou zasklenou fotkou. Stránky jsou velmi kvalitní a hodně pozitivně mě překvapila kvalita spojů. Mám celkem hodně fotek umístěných přes spoj stránek, a ten spoj to vůbec nijak nekazí, skoro není vidět.

Horší už to je finančně, Amálky první rok nás přišel cca na 3 300 Kč. Což jako vzpomínka na prví rok určitě není moc, ale představa, že bychom dávali fotoknihu v takové hodnotě např. prarodičům, tak už jim nebudu moct dát nic jinýho.

Lepené album nás přišlo každé cca na 1000 Kč. To už se dá. Časové vyšlo každé taky cca na 5-6 hodin, dvě alba tedy 12 hodin. A ke konci už mě to opravdu moc nebavilo 🙂 Nemám bohužel zkušenost, kolik času bych ušetřila, kdybych tato dvě alba dělala v programu Saal Designer.

Dopisy pro Amálku

Mám ještě stále v plánu požádat rodiče o nějaké dopisy Amálce – kde by se rozepsali o sobě, svém životě atd., popřáli ji k první narozeninám atd. Amálka by je pak dostala třeba v 15 letech. My jako rodina nejsme moc mluvící a svěřovací, takže by znala jejich příběh i kdyby se jich přímo nezeptala.

10+2 tipy na super fotky

  1. nejpraktičtější je si při očekávání miminka pořídit nový telefon s opravdu dobrým foťákem. My měli na začátku moji starou zrcadlovku, ale tu s sebou vozit fakt nechcete. Pak jsem si pořídili bezzrcadlovku, ta už se nosit dá, ale ve finále ji taky nemáme 100 % času s sebou, nebo je v šuplíku a tak ty nejkrásnější momentky berem na mobil. Pokud jste stejně jako já jeli v práci jen na služebním telefonu, stejně nový telefon potřebujete. Takže berte rovnou dražší s výborným foťákem. Pořídila jsem si iPhone XR a troufnu si říct, že fotky z něj jsou co do kvality stejné jako z té bezzrcadlovky.
  2. třiďte fotky HNED. Od každé kompozice vám stačí jedna fotka. Nemilosrdně smažte vše rozmazané nebo kde má někdo zavřené oči (obzvlášť jedná-li se o fotku ze série 100 fotek) A pokud se nemůžete rozhodnout, která fotka ze série je lepší, pak je to jedno – za 10 let až si je budete prohlížet budou obě stejně dobré.
  3. Pokud je to možný, vyndejte dítěti na fotku dudlík s pusy a rozesmějte ho!
  4. S rodinou máme založené Google Photos album. Nahráváme tam fotky jak my, tak rodiče. A máme tak všechno pohromadě.
  5. Zálohuju dvojmo – na Dropbox a na harddisk. Asi jsem stará škola, mám tak nějak lepší pocit ze složek s upravenými a protříděnými fotkami, než zálohy na Google Photos. Tam to samozřejmě jde taky, ale pokud chcete mít fotky v plné kvalitě, musíte si stejně zaplatit za úložný prostor.
  6. Foťte hodně a nechte se fotit. Ať vás to pak nemrzí, až budete dělat album, že váš partner má s miminem 1000 fotek a vy jen 3, z toho jednu z porodnice, kterou fakt nikam dávat nechcete.
  7. Foťte jak momentky, tak „pózovačky“, a někdy pózujte, jako by šlo o momentku – na „pózovačkách“ se zásadně smějte a koukejte do foťáku, když imitujete momentku, tvařte tvařte přirozeně a koukejte jinam. Ne každá momentka vyjde (i když když vyjde, je to to nejkrásnější, co může být), takže je fajn mít aspoň pěknou pózovačku.
  8. NIKDY nedávejte veřejně (ani mezi přátele na Facebook ani do storíček) fotku vašeho nahýho miminka. Lidi jsou fakt divní. Já se zdráhám je i dát do rodinnýho alba.
  9. Nedávejte na Facebook fotky vašeho dítěte, kde vypádá jak blbec, vzteká se, je upatlaný, nahatý, lezou mu faldy atd. Pokud byste vy takovou fotku sebe nechtěli na Facebooku nebo byste takovou partnerovu fotku na Facebook nedali, tak tam nepatří, ani když se jedná o fotku vašeho mimíse. I když je to malý, je to pořád člověk, který si zaslouží jistou úctu.
  10. Nepište k fotkám vašeho miminka nic, co by si o 13 let později jako citlivý uhrovitý teenager mohlo vyložit jako že ho nemilujete, že ho nechcete nebo že se mu posmíváte. I když to myslíte jako vtip. Vzpomeňte si, jak byl život krutej, když vám bylo 13 a Angelo z The Kelly Family se na vás na koncertě ani nepodíval. Pomohlo by vám, kdybyste na Facebooku vašeho rodiče našli, že ve vašich dvou letech postnul fotku, kde jste se vyčůrali na koberec a napsal k tomu něco „vtipnýho“?
  11. PROFI TIP: Pokud jedete na výlet, promyslete si příběh za vaším focením, a zkuste ho sledovat. Ke každému tématu udělejte pár fotek. Ujistíte se tak, že budete mít vše zdokumentováno. Např.:
    • Cesta k moři: Plánování, přípravy, balení – Sbaleno, vyrážíme – Na cestě, svačinka – Příjezd, hotel z venku, pokoj před vybalením – První večer v nové destinaci – Moře, pláž, bazén, denní život, východ slunce – Místní jídlo – Večerní život, město, drinky, západ slunce – Výlety
    • První rok dítěte: Těhotenství – ultrazvuk – porod – porodnice – první dny doma (domácí rutina miminko – spánek, koupání, kojení, přebalování, hraní) – první vycházky (klidně jen kolem domu, k doktorovi) – první návštěvy příbuzných – další poprvé (pasení koníků, první lžička, první úsměv…) – jídlo (kojení, první flaška, první lžička, první jídlo do ručičky atd.) – den otců – den matek – vítání občánků, křtiny – účast na volbách – fandění hokeji – kroužky a aktivity (plavání, hraní, cvičení, fyzio) – interakce s oblíbenýma hračkama – domácí rutina kolem 9m (čištění zubů, koupání) – rodinné oslavy – Vánoce – Velikonoce atd. – oslava 1 roku
  12. PROFI TIP: Do rodinného alba potřebujete fotky s lidmi – detaily a panoramata bez lidí nejspíš ani nevyužijete. U každé fotky si rozmyslete, zda fotíte „rodinu s pozadím nečeho“ (a pak to něco tam nemusí být celé nebo ostré, ale rodina musí být pěkně vídět), nebo zda fotíte to „něco“. Pořizujete vzpomínku na to, jak jste byli s kamarády na Karlštejně, nebo chcete postovat do Faceboo skupiny Úžasná místa vaše krásný fotky Karlštejnu?

10 drahých špásů, kterými můžete škodit svému miminku

Už dlouho jsem nenapsala nic kontroverzního, takže hurá do toho…

Dělám v marketingu, a tak to tak trochu znám. Ale nebetyčná drzost výrobců věcí pro děti mě stále vytáčí. Jistě, je hodně věcí, které nepotřebujete, ale nikomu, kromě vaší peněženky, jejich koupí víceméně neublížíte (hnízdečko pro miminko, tutu sukýnka pro šestiměsíční holčičku, předražená zavinovačka, korunka místo čepičky pro novorozence, sedm druhů kosmetiky pro kojence atd.). Pak ale existuje hned několik věcí, které jsou sice propagovány jako skvělé pro děti, ale při delším používání můžou dětem ublížit. Jsou to věci, které často maminkám ulehčí, a tak se nedají plošně odsoudit, měly by ale být prodávány s varováním a poučením, jak je používat.

Takže abyste to špatně nechápali – většina věcí zmíněných níže není stoprocentní průšvih, ale při nedbalém používání se jím můžou stát.

Lehátka a houpátka, zvlášť ty vibrační

Je super mít kam odložit miminko, a ještě když na vás vidí. Ono totiž potom o dost míň pláče, je spokojené, že má rozhled. A o to právě jde. Už náš profesor fyziky na gymplu říkal: „Spokojenost brzda úspěchu.“ Když dáte dítěti rozhled bez práce, přestane se snažit. Nehledě na to, že novorozenec má být hodně na bříšku – a to v lehátku není. V lehátku je naopak v kolébkové poloze jako v autosedačce – a ta není vhodná pro dlouhý odpočinek. Děťátko bylo schoulené v děloze, po porodu se má postupně spíš protahovat a narovnávat.

Spokojenost brzda úspěchu

No a pak tu máme ještě vibrační odnože, které mi nejsou jasné už vůbec. Je možné, že vibrace miminko uklidní, ale pro jeho nezpevněné tělíčko to není nic dobrého, a pokud ho naučíte na ukidnění skrze vibrace, pak je může vyžadovat pořád. A to může být past.

Na druhou stranu, mít možnost sníst si teplý oběd nebo dokončit telefonický hovor s úřady je k nezaplacení. Houpátko si tedy klidně pořiďte, ale nechávejte v něm vaše miminko jen nezbytně dlouhou dobu, a ideálně ne každý den. A to zvlášť ve dnech, kdy ještě navíc jedete autem a dítě tak tráví čas v autosedačce.

My jsme houpátko měli a s rozumem využívali. Místo něj se na odložení miminka poblíž vás dá použít kolébka, košík nebo třeba vypůjčit postýlka přímo z porodnice. My jsme si koupili postýlku na kolečkách, že ji budeme převážet, to jsme ale ani jednou neudělali.

Dětské deky

Když tedy ne do houpátka, tak kam s ním, že? Na zemi nebo na koberci přece novorozenec být nemůže. Takže mu v dobré víře koupíte vlastní dečku s aktivitami. Může na ní pást koníky a je izolovaný od pozemního bordelu a zimy.

Jenže takové ty deky kloužou a muchlají se, takže opět nejsou zas tak super pro vývoj miminka. Lepší je puzzle, jenže leckdy se dozvíte, že děťátku je nejlépe nahému, ale dejte ho nahé na puzzle, skrze které čůrání i tekuté kakání kojence krásně proteče až na podlahu. Takové puzzle, zvlášť, to které se skládá z bambilionu kousků (jako jsme si koupili my), je navíc dost opruz neustále skládat, vysávat pod ním a zas ho rozkládat. Nebo ho nedejbože převážet co týden na chalupu.

My měli jak deku, tak puzzle – nic z toho nemělo dlouhého trvání a oboje nás často štvalo.

Co místo toho? Nejlepší jsou tedy pěnové podložky v celku. Krásně izolují a miminku to na nich neklouže. A když na ni položíte naháče, který udělá loužičku, tak to celkem jednoduše setřete.

Visítka

Nosit, nenosit, od kolik a v čem? Snad jen kojení rozděluje matky víc než tato otázka. Ať tak či tak, všeho s mírou. Dokonce jsem někde četla, že v šestinedělí je nošení super, miminko je ještě zvyklé z bříška a blízkost potřebuje. Později to tak super není, dítě se potřebuje rovnat. A ještě později, když už sedí, tak je to zase super – krásně zvrchu vidí a ještě se s ním dostanete všude.

Snad jen kojení rozděluje matky víc než tato otázka.

Ať tak či tak, existují zkrátka visítka (od renomovaných značek), které jsou na houby v podstatě vždy, snad jedině když to máte na vynášení odpaďáku, tak je to ok. Stojí zhruba stejně jako super měkká a mnohem pohodlnější nosítka, takže není důvod je brát. Fakt ne. A pokud vám zdraví a pohodlí dítěte a vás jako argument nestačí, věřte, že zatímco šátkové nosítko prodáte se ztrátou 10-20 %, tak takové „značkové“ visítko neprodáte později ani za zlaté prase.

Já nosím tak z 15 %, většinou jezdíme s kočárkem (jak jsme vybírali náš kočárek, který si zatím neporadil jen s jílem po dešti u Velké Ameriky najdete zde: Espiro Next). Je to pohodlnější v tom, že malá má „svoje“ místo, když se třeba zastavíme na oběd nebo na kafe. Přesto si myslím, že pokud to finance jen trochu umožňují, je nosítko (nebo šátek), základní výbavou. Nejlepší výběr najdete asi na zkusnositko.cz a skvělé rady vám dají ve Facebook skupině Nosíme děti. A já miluju česká šátková nosítka Monilu (mají verzi od narození a pak od cca 4 měsíců) a hodně se mi líbí i slovenská nosítka BeLenka.

Kočárky s kolébkovým sezením

V sedě se spí na houby – jen si vzpomeňte na nekonečné cesty karosou do Chorvatska. Jsou na to i fundovanější vysvětlení, jakože se dítěti zkracuji různé svaly atd. Vyhledejte si článek „V sedě ležet, to jako vážně?“ od fyzioterapeutky Ivy Fiš.

Takže jen aby v tom bylo jasno:

Sporťák musí jít bezpodmínečně zcela do rovného lehu! Vaše dítě není kosmonaut v raketoplánu. Aspoň zatím…

Sušené instantní kaše

Měla jsem velkou radost, že jsem našla v dm drogerii sušené jednodruhové nemléčně kaše bez cukru a jakýchkoliv jiných blbostí. Jenže nedávno jsem byla na kurzu o výživě od Martiny Kučerové, DiS, a ta mě vyvedla z omylu.

Postup výroby těchto „extrudátů“ (stejně jako pufovaných chlebíčků, křupek atd.) je tak drastický, že zkrátka taková kaše ztratí velkou část živin. Taková kaše je také méně zasycující, máme dřív hlad a sníme za den víc. Článek např. na serveru Jíme jinak. A ještě jak je vysušená, tak na sebe i v těle navazuje tekutiny a tak může částečně odvádět vodu z těla. Těmto extrudátům se malinko věnuje i Margit Slimáková.

Přestali jsme Amélii tyhle kaše dělat? Ano i ne. Dřív je měla na snídaní 7 dní v týdnu. Teď tak 3-4x, podle toho, co máme zrovna na programu. Když spěcháme nebo dělá snídani Pavel, dostává instantní kaši, když máme čas, dělám jí kaši z ovesných vloček. Ono to v tom malém množství na malé pánvičce nevyjde vlastně ani o tolik dýl. Než jí nastrouhám jabko a sobě udělám kafe, kaše je hotová.

Také jsme vyměnili pufované rýžové chlebíčky, se kterými Amélie začínala jídlo do ručičky (než je užmoulala, tak se rozpustily tak, že neměla šanci se jimi udusit), za salátovou okurku (vždy jen odžmoulala ten měkčí vnitřek), teď když už má 4 zuby tak jablíčko a postupně přidáváme další. Nedáváme jí k zabavení v hospodě nebo v kočárku křupky.

Odrážedla

„Odrážení“ nemá v přirozeném psychomotorickém vývoji místo. A tak by mělo přijít až na konci – defakto až když dítě všechno umí. Jenže kdybych měla padesát korun za každý dítě, který dostalo odrážedlo již v roce, tak už ho můžu Amélii taky koupit.

Jenže odrážení nemá stát v cestě chození, běhání a lezení. Takže dokuď dítě neběhá jak kamzík (a to žádné dítě v jednom roce nedělá), nemá na odrážedle moc co dělat. Článek od fyzioterapeutky zde.

Poznáte, které odrážedlo je vhodné a které nikoliv?

A pak taky není odrážedlo jako odrážedlo. Pamatujete na ty kachničky a plastové široké motorky, co jsme měli my děti osmdesátek? Tak přesně ty jsou na nic. Neprocvičují držení rovnováhy, nejsou rostoucí, takže dítěti jsou buď velké, nebo malé a ještě musí sedět dost do široka. Výsledek? Nohy do X!

Ideální jsou tedy odrážedla s nastavitelnými řidítky a sedlem, jednostopá, která vypadají jako kola bez šlapátek. Takové svému kamzíkovi klidně kolem 18 měsíců pořiďte. Sledujte také, jak se odráží – a pokud se ani po nějakém čase nenaučí odrážet nohama střídavě, odrážedlo mu zase seberte.

Chodítka

Nevím, kde je to kouzlo, ale chodítka jsou taky velmi oblíbená. Dokonce když jsem teď hledala inspiraci na dárky k prvním narozeninám, dost tam figurovaly. To byl taky jeden z impulsů pro napsání tohoto shrnutí.

Asi se pak maminky můžou chlubit, že jejich miláček už chodí. Nebo nevím. Takže miláček chodí s chodítkem (jako 90 letej děda u nás z přízemí), ale opět to není nic dobrého pro jeho malinká zádíčka. Prohýbá se v bederní páteři a vystrkuje zadek jak kachna. Vítáme lordózu. Pěkně o tom mluví na svých kurzech např. MUDr. Michaela Kněžková.

To stejné platí pro kočárky pro panenky – dokud dítě neumí bravurně chodit samo o sobě, tak bude kočárek používat jako chodítko.

Dítě by se mělo učit chodit samo, bez vodění za ruce, chodítek na opření nebo dokonce visítíko-chodítek. I když to bude znamenat, že bude chodit jako poslední.

Botičky

Mimís, který nepřejde průměrnou panelákovou místnost, boty nepotřebuje. Ba naopak. Představte si, že sotva držíte rovnováhu a sotva zvedáte své těžké nohy. Svaly máte ještě slaboučké. A teď vám na ty nohy někdo nasadí závaží a ještě vám znemožní cítit podlahu, pracovat prsty na udržení rovnováhy. No jak se vám bude chodit?

A to už nemluvím o tom, že roční mimino vám neřekne, jak velké boty potřebuje. A noha mu roste tak rychle, že než správně zvolenou velikost doneste z obchodu domů, už mu budou malé.

Dítěti na nohy nepatří ideálně nic, nebo ponožky nebo punčochy – a pokud máte doma klouzavé podlahy, tak jedine s protiskluzem. Na zahřání teplé capáčky (ale fakt je potřebuje? Letos je dost teplo, takže ta naše horkokrevnice má i jen v ponožkách, overalu a fusaku nebo v ponožká, zateplovací kapse a pod mojí podzimní bundou nohy v jednom ohni).

Tak se na to vykašlete. Fakt to za ty „cool fotky“ v konverskách nestojí. Ani když je dostanete na vítání občánků…

Autíčka na baterky

Asi ze mě mluví závist, že Amélie takové auto mít nebude, neboť z manželovy práce na vládních úkolech a mýho rodičáku jí ho asi nepořídíme. Ale pardón, aby si mlaďoch nedošel 200 m od domu k babičce a musel jet „autem“ (a rodiče nebo prarodiče za ním běží a doufají, že neodjede někam do polí, kde ho buď srazí opilý traktorista nebo mu dojdou baterky a pak se vydá pěšky domů a po cestě usne na silnici *psali to v blesku tak to musí být pravda*), to mi přijde fakt vrchol.

Dítě se má učit chodit, běhat, padat, šplhat, lézt a nevím co. Ale ne sedět v autě na zadku. Nasedí se dost ve škole, a jestli z něho bude nedejbože manažer se služebním vozem, tak i potom.

Tak mu aspoň teď dopřejte trochu pohybu!

Hračky, kde jen mačkáte čudlíky

Říká se jim „interaktivní“, ale moc interakce nevyžadují. Dítě zmáčkne čudlík a hračka něco udělá. Je sice pravda, že hodně dospělých si mačkáním čudlíků vydělává i v dospělosti, ale ani těm dospělým, ani dětem, samotné mačkání čudlíků moc rozvoje nepřináší.

Jsou to skvělé hračky na upoutání pozornosti a na zabavení dítěte, když potřebujete prostor a čas. Hrající želvu Amélii ráda dávám do rukou, když ji přebaluju, to ji docela zabaví, nebo jí pouštíme hrací skříňku v postýlce, když se ráno chci trochu dospat a dítě už je plné energie. Funguje taky skvěle, když jsme Amélii učili otáčet se, zvedat hlavičku nebo teď když trénuje správné lezení na schodech.

Běžně takové hračky ale k dispozici nemá. Nerozvíjí kreativitu, řešení problémů, jemnou ani hrubou motoriku, prostě nic. Stejně jako sezení celý večer u televize a scrollováním na mobilu není naplňující čas pro dospěláky, mačkání tlačítek věřím není hodnotně strávený čas pro miminka.

Dočteno: Proč spíme?

Pokud si ještě pořád myslíte, že spánek je ztráta času a věříte tomu, že 5 hodin denně stačí, Proč spíme od Matthew Walkera, vydáno v češtině vydavatelstvím Melvil vás snad vyvede z omylu. Určitě stojí za přečtení, narozdíl od spousty jiných „self-dev“ knížek totiž neobsahuje 80 % balastu a 20 % užitečných informací – spíš opačně. Tady je 20 věcí, co mě nejvíc zaujaly.

(1) Je normální, že někdo vstává brzo a někdo pozdě, je to dané geneticky. Tlupy potřebovaly sovy a ptáčata, aby stále někdo hlídal a živil oheň. To až s nástupem industrializace a směn se vše přizpůsobilo ranním ptáčatům a sovy tím dost trpí, jelikož dřív neusnou i kdyby chtěly, a ráno jim pak chybí důležitá část spánku.

(2) Brzký start školy je pro děti a teenagery hotovým peklem. Teenageři mají svůj rytmus přirozeně posunut ještě o 1-2 hodiny později než dospělí. Vstávat v šest je pro ně jako pro dospělé vstávat ve čtyři. A co vy? Jak byste byli milí, pracovití, učenliví, bystří a proaktivní, kdybyste pět dní v týdnu museli vstávat ve čtyři?

My jsme doma všichni sovy. Neznáte tedy výhledově jesle, školu a školku, kde se nezačíná hned v 8:30? To tomu našemu dítěti nemůžu udělat.

V experimentu, kde škla posunula svůj start z 8:00 na 9:00 se výrazně zlepšil průměrný prospěch všech žáků – dostatečně na to, aby se dostali na lepší školu. Zároveň to zkracuje čas mezi koncem školy a dobou, kdy se rodiče vrátí z práce – což je ta nejrizikovější doba, kdy se dětem něco stane, přidají se ke špatné partě, začnou brát drogy atd.

(3) Jak pracovat se světlem pro ideální spánek? Ideální je se přes den vystavovat co nejvíce světlu – chodit ven, hodně svítit atd. Na noc a večer už svítit jen žlutým světlem, ohněm, svíčkami a hodně tlumeně. Čím větší rozdíl intenzity světla mezi dnem a večerem, tím silnější signál pro tělo, že je čas jít spát.

Už jste četli můj článek o Philips Hue světlech?

(4) Modré světlo je nepřítel spánku. A nejlépe uděláte, když si večer nasadíte červené brýle, které ho odfiltrují jak z monitorů, tak světel a různých diodek.

Pokud i po zapnutí filtru modrého světla na počítačí nebo mobilu poznáte bílou, není ten filtr dostatečný.

Když už digitální budík, tak jedině s červenýma číslama. Modré a zelené číslice vydávají spánek potlačující modré světlo. Duh.

Po odfiltrování modrého světla nastupuje melatonin zhruba po 3 hodinách. Ideálně tedy skončit s obrazovkami, zářivkami a dalším světlem zhruba 3 hodiny před plánovaným ulehnutím.

Koupím červené brýle. Zn. spěchá.

(5) Snooze (a mimino) je jako mít miniinfarkt několikrát denně. Každý budík je pro srdce takový miniinfarkt. A když si dáte snooze 3x za ráno (nebo se vám mimino budí třikrát za noc) tak si způsobujete miniinfarkt ne jen jednou, ale hned třikrát.

(6) To, že má nedostatek spánku špatný efekt na naše myšlení si ani neuvědomujete – myslíme si, že jsme stále super-fit. Ale nejsme! Ukazuje se, že lidi, kteří málo spí, si vůbec neuvědomují, že jejich přesnost, rychlost reakcí atd. je omezena oproti jejich normálu. Takže nikomu nevěřte, že „funguje úplně normálně jen se 4 hodinama spánku“. Výzkumy ukazují opak.

(7) Nevyspaní lidé jsou nanejvýš průměrní zaměstnanci – si vybírají lehčí úkoly a pracují s menší vervou, soustředěním a celkově jim vše trvá déle. Nejsou tedy ideálními zaměstnanci, protože firmu neposouvají tak moc, jak by mohli.

10 dní spánku jen 6 hodin za noc je jako byste 24 hodin nespali. A to je docela mazec. Protože jak se cítíte vy, když jednu celou noc nespíte?

(8) Prohýřenou noc už nikdy nedospíme. Nikdy! I kdybyste dalších x nocí spali, kolik to jde, už jste o ten spánek zkrátka přišli a tím si zhoršili spoustu funckí.

(10) Spánek léčí. Ale v nemocnici je řádný skoro nemožný. Je paradoxní, že nemocní lidé musí spát za neustálého pípání, že na JIPce se neustále víceméně svítí, že vás sestry budí v 6:00, že v době, kdy většina lidí by spala – tedy ráno, se musí na různé testy, vizity atd. A to vše znovu pak v dalším přirozeném čase spánku – po obědě.

(11) Emoce a emoční inteligence jsou závislé na kvalitním spánku. Čím míň spíte, tím jste nerudnější a hůř (negativněji) čtete emoce ostatních.

(12) Řidič, který si dopřál jen 4 hodiny spánku, má až 11x vyšší riziko dopravní nehody ve srovnání s řidičem, který spal 8 hodin.

(13) Nejlépe se spí v chladu. Tedy zhruba 18-20 stupňů. Teplá vana ochlazuje centrum těla, a proto pomáhá lepšímu spánku.

(14) Kdo málo spí, víc jí a víc tloustne. Za rok zhruba o 5-8 kg. Můžou za to hormony. Nedostatek spánku způsobuje disbalanci leptinu a grelinu – máme větší pocit hladu a pozdější pocit nasycení.

(15) Čím míň spíme, tím hůř tělo zpracovává cukr – po 10 dnech spánku 4 hodiny denně u doktora naměříte hodnoty prediabetického stavu. I když jste před tím byli zdraví jako řípa.

(16) Ve spánku se myšlenky a vzpomínky přesouvají z krátkodobé, omezené paměti (flešky) a ukládají se do té dlouhodobé (neomezený virtuální disk). Nespat po celém dni učení vede k zapomění téměř všeho. Díky zpracování informací během spánku je 3x pravděpodobnější přijít s tzv. „aha-momentem“ (něco rozlousknout) během spánku než během bdění.

(17) Alkohol blokuje REM spánek – i u kojených dětí a miminek v děloze, což negativně ovlivňuje jejich vývin mozku. U dospělých to má negativní vliv na paměť a schopnost kreativního řešení problémů a úkolů. Spát pod vlivem alkoholu je skoro to samé jako nespat.

I když se opijete (2-3 panáky vodky) až 3. noc po dni, ve kterém jste se intenzivně učili na zkoušku (tj. např v úterý se učíte na zkoušku a v pátek jdete pařit), přesto zapomenete zhruba polovinu toho, co si kontrolní abstinenční skupina zapamatuje. Tento efekt je ještě horší, když pijete první nebo druhou noc po učení. Těžko říct, jak jsem vůbec dokončila vysokou školu.

Lepší je pít tak, aby šel člověk spát už střízlivý. Takže raději začít dřív, a pak přejít na vodu.

(18) Brát melatonin v tabletkách je vhodné jen při cestování skrze pásma na omezení jetlagu a pro důchodce, aby se jim upravil rytmus. Zdravý dospělý by měl změnit okolní vlivy (světlo, teplotu atd.) a interní vliv (alkohok, kofein atd.) tak, aby lépe usnul. Léky na spaní nenavozují reálný spánek, tento stav nemá blahodárné účinky spánku. Léky na spaní tedy nejsou řešením.

(19) Čím starší lidé, tím problematičtější je pro ně usnout. A třeba i častěji chodí na záchod (chlapi s prostatou a tak). Ale i staří lidé potřebují spát 8 hodin denně. Přitom vyřešit jejich problém se spánkem by mohlo znamenat udělat významný krok k řešení jejich dalších zdravotních problémů. Jenže všichni doktoři jen řeknou, že je normální, když člověk na stáří nespí.

Nejlepší lék na nespavost a dlouhé převalování v posteli je chodit spát každý den ve stejnou dobu. I o víkendu. I když je v televizi Columbo.

(20) Člověk je biologicky stavěn na to spát přes poledne – obzvlášť v létě a obzvlášť jižní národy. Nemožnost odpoledního šlofíku prohlubuje obecně nevyspalost lidstva.

Když v Řecku začali rušit siestu, udělala se šestiletá studie srovnávající zdraví těch, co už siestu neměli, oproti těm, co ji měli. V oněch šesti letech měli ti, jimž byla siesta zrušena, o 37 % vyšší pravděpodobnost úmrtí následkem kardiovaskulární choroby. Přitom původně byli všichni zdraví a bez příznaků kardiovaskulárního onemocnění.

Naše chytrá světla: Philips Hue a Google Home

Světlo je základ všeho, a tak úplně první „smart home“, co jsem si pořídila, byla Philips Hue světla. Na Vánoce 2016 jsem si od Ježíška nechala přinést startovací sadu se třemi barevnými žárovkami.

Funguje to tak, že světla jsou napojena přes tzv. „bridge“ k domácí WiFi síti a přes internet se i ovládají – aplikací v telefonu, hlasem nebo bezdrátovým vypínačem. Lze si také nastavity různé programy tak, abyste na světla vůbec nemuseli myslet, např. nastavíte světlo v předsíni tak, aby se automaticky rozsvítilo, když se po soumraku přiblíží váš telefon na vzdálenost 50 m od domu nebo aby se světlo v ložnici postupně rozsvěcelo do plné intenzity v 7 ráno, kdy chcete být již vzhůru. K tomu, aby vše fungovalo, je potřeba, aby byl „drátový“ vypínač daného světla stále v pozici „zapnuto“ a zda žárovka svítí nebo ne a v jaké intenzitě se ovládá virtuálně. Pokud vypadne internet, je možné světlo ovládat vypínačem – tím se žárovka rozsvítí do defaultního tónu a intenzity. Pokud vypadne elektrika, světlo nesvítí. Ostatně jako žádné jiné světlo 😉

Žárovky existují ve třech variantách: stmívací v jednom tónu, stmívací s různými tóny žlutého světla (od studených po teplé tóny) a stmívací žárovky s celým spektrem barev. Dnes už existují žárovky s různými paticemi. Kromě toho Philips Hue vyrábí i celá světla, diodové pásky a další příbuzné výrobky.

Nejdřív jsem je měla na ovládání jen aplikací, což samozřejmě není ideální, protože vždycky, když si chcete rožnout (neboli česky „rozsvítit“), musíte vytahovat mobil. Na druhou stranu při pravidelném životním stylu se světla dají nastavit tak, že se rozsvěcují a zhasínají automaticky.

  • když přijdete domů a je po soumraku, světla se rozsvítí
  • když chodíte spát v 11 večer, nastavíte si automatické stmívání
  • když vstáváte v 7 ráno, nastavíte si automatické rozsvěcení

Na mobil pak téměř nemusíte sáhnout, resp. nastavíte si jen zkratky přístupné z ovládacího panelu mobilu. Nemusíte pak složitě otvírat aplikaci.

Kam dát chytrá světla?

S bezdrátovými vypínači lze Philips Hue použít kdekoliv. Někde to je ale přece jenom relativně drahá sranda. Reálně se nám doma hlasem ovládané světla hodí:

  • v obýváku, kde je příjemné moci ztlumit stropní světlo z pohodlí gauče pouhým hlasem – existuje navíc aplikace, se kterou umí Hue „tančit“ do hudby – a tak můžou být skvělým doplňkem pro party 🙂
  • v ložnici pro postupné rozsvěcení místo ranního budíčku v zimě
  • v kuchyni, kdy mi někdy dojde, že bych potřebovala zvýšit intenzitu světla až se špinavýma rukama (a taky abysme mohli světlo vypnout z gauče). Nechávám tam také rozsvíceno na nejnižší intenzitu když vím, že se manžel vrátí pozdě v noci, a nejspíš bude svítit také celé noci místo bludičky pro dítě
  • v předsíni, aby bylo rozsvíceno, když přijdeme domů
  • na jídelním stolem máme jednu ze čtyř žárovek chytrou – ostatní mají velmi nízkou intenzitu pro příjemné stolování, tato jedna se dá potom bezdrátovým ovladačem nebo aplikací nastavit na jasnější intenzitu, pokud chceme u stolu pracovat nebo třeba někdy v budoucnu psát domácí úkoly

Kromě toho mám Philips Hue lampičku vedle postele – ovládám ji ale v podstatě jen bezdrátovým vypínačem pro různou intenzitu světla především pro noční manipulaci s dítětem (světlejší pro kojení a přebalovaní, nejnižší jasnost pro nandání dudlíku). Podobně by tedy posloužila obyčejná stmívací lampička. Nicméně jsem ji za dobrou cenu koupila z druhé ruky a časem ji využijeme na ranní vstávání buď u nás nebo přesuneme k dítěti do pokojíku.

Na záchodě a v koupelně máme obyčejná stmívací světla (abychom si v večer při čištění zubů a při nočním čůrání nevynesli spaní, ale zároveň abychom dobře viděli na gruntování), nad kuchyňskou deskou a zrcadlem v koupelně pak máme obyčejné zářivky. Stejně tak máme obyčejné čtecí lampičky u postele a u pracovního stolu.

Chytrá světla na bezdrátové vypínače vám můžou vytrhnout trn z paty, pokud máte elektriku vedenou jinak, než by vám vyhovovalo – pokud vám někde chybí vypínač, Philips Hue může být levnějším řešením než překopat kabely.

My sice celou elektriku v bytě při rekonstrukci překopali, ale naše designérka si neuvědomila, že když máte kuchyň uprostřed bytu a chodíte přes ni třeba v noci na záchod nebo ráno čistit si zuby, že byste měli mít vypínač kuchyňského světla u vstupu do kuchyně z ložnice. A tak tam prostě není. Ráno v zimě vstanete a abyste si rožnuli to nejdůležitější světlo, musíte projít minimálně pět kroků tmou.

Nakonec jsme to vyřešili právě přídavným bezdrátovým vypínačem a žárovkami Philips Hue ve stropním kuchyňském světle.

Ovládání hlasem

Bez ovládání hlasem už si Philips Hue nedokážu představit. Ovládat se dají např. přes Google Home nebo Alexu, zatím tedy pouze anglicky: „Hey Google, switch all the lights off“. Naše „čengliš“ se ne vždy setká s úspěchem, především když nahlas hraje hudba nebo televize. Vzhledem k tomu, že máme jen jeden Google Home reprák na celý byt, třeba světlo ložnice se z ložnice hlasem ovládá hůř, resp. člověk musí pokyn vydat docela hlasitě, což se spícím dítětem není možné. Přesto nám kombinace Google Home a Philips Hue šetří kroky.

Cena a výdrž

Nejlevnější Philips Hue žárovky se dají pořídit kolem 400-500 Kč a jedná se o žárovky s jednou teplotou světla a možností stmívání. Ty nejdražší, barevné, se pohybují kolem 1000 Kč za žárovku. Mně se první žárovka (ze tří) pokazila zhruba po dvou letech (možná jí neudělal dobře převoz z Dánska do ČR, protože začala blbnout hned po přestěhování), další dvě stále drží (teď jsou jim přes tři roky). Výdrž tedy není špatná. Přesto představuje chytré osvětlení docela velkou investici.

Je potřeba si tedy jasně říct, jestli světla chcete ovládat přes domácího asistenta hlasem a přes aplikaci. V době, kdy domácí asistentí slyší na angličtinu a narozdíl od USA přes ně nemůžete objednat třeba pizzu jen pouhým hlasovým pokynem nebo si nechat přečíst nejnovější zprávy z Novinek si osobně myslím, že většině populace postačí možnosti ovládaní jasu a barev pomocí bezdrátových vypínačů (které můžete mít klidně položené na konferenčním stolku). Můžete pak ušetřit docela dost peněz.

Výběr kočárku: Espiro Next Avenue (rok 2019)

Každý, kdo čeká první dítě, je v těžké situaci – potřebujete pořídit hodně věcí, které jste doteď nikdy nepoužívali pro situace, které jste nikdy nezažili. A protože jsme všichni jiní a žijeme jinak, potřebujeme řešení na míru pro nás – a tak ne vždy se spoléhat na výběr kamarádky.

Vzhledem k tomu, že kočárků je na výběr asi milión, trvalo nám docela dlouho se v tom zorientovat a něco vybrat.

Moje asi největší zklamání bylo, že jsem s čistým svědomím nemohla vybrat všechny ty instagramové kočárky, a to především z důvodu jejich nevhodnosti pro vývoj dítě (kolébkové ležení ve sporťáku) nebo velikosti koleček, která nám nepřišla vhodná do terénu. Dalším důvodem byla taky naprosto nesmyslná cena doplňků jako např. slunečník.

Online mají nejvíce informací dostupných na detske-kocarky.cz.

Nejlepší rady měla maldší tmavovlasá paní prodavačka v Kašpárku na Černém Mostě. Celkem slušně radila i paní v Malvíku na Pražského Povstání. Nejhorší rady bezkonkurenčně v Dětském ráji na Karlíně.

Mezi top 3 kočárky u nás postoupily Espiro Next Avenue, Noordi Fjordi a Inglesina. Nakonec jsme si vybrali ten první, jelikož splňoval nejvíc parametrů. Noordi Fjordi bychom asi vybrali, kdyby se Amélice narodila třeba v říjnu, má hodně robustní korbičku, a u Inglesiny, která má super vymakanou korbičku a ještě k ní má stojan a dá se tak doma použít jako kolíbka, nám nakonec nevyhovoval podvozek – buď jen s pevnými koly, tedy složitý na manipulaci, nebo naopak příliš městskými.

Espiro Next Avenue

POZOR, edit 15.6.2020: známí si na naše doporučení koupili Espiro Next, rok 2020, bohužel kočárek má podstatně menší přední kolečka a tak zdaleka neprojede vše tak, jak ten náš. Při koupi se na to tedy dejte pozor!

Po dlouhém vybírání jsme koupili dvojkombinaci Espiro Next Avenue od polského výrobce, toho stejného, co vyrábí kočárky Baby Design. Jako asi všichni v ČR jsme byli trochu skeptičtí k polskému výrobku, ale po půl roce používání nemáme výhrady. Zatím jsme tedy používali jsme korbičku, na sportovní sedák je malá ještě malá. Ani jsme jeho vlastnosti netestovali na sněhu, ale myslím, že jsme je docela prověřili na chalupě, Šumavě i v pražských lesoparcích.

Četla jsem i jednu velmi negativní recenzi od jízdních vlastností po poruchovost – neodkáži si ji vysvětlit, nám se s kočárem jezdí krásně a poruchu jsme zatím (ťuk ťuk) neměli.

Co je na kočárku Espiro Next super

Kočárek dobře jede jak v terénu (projede lesní i polní cesty), tak ve městě (otočí se v podstatě na místě). Ovládat a řídit jde krásně jednou rukou.

Na to, že se kočárek vleze do našeho pidivýtahu, má docela prostornou korbičku. Malá se tam teď v šesti měsících docela pohodlně vleze.

Skvělé je, že dítě při pasení koníků může koukat dopředu – odepne se bouda a díky mělkosti korbičky dítě vidí přes hranu kočárku. Většina kočárků je mnohem hlubších a dítě přes hranu nevidí. Teď, když už se dítě víc hýbe, a umí se točit z břicha na záda, pořídili jsme kšíry, aby nám nevypadla – zatím jsme je ale nepoužili.

Korbička je tím, že je mělká, dost vzdušná a hodí se pro jarní a letní miminko. U miminka, které by mělo v kočárku projezdit zimu, bych se té vzdušnosti a mělkosti bála.

V létě v lese se dost hodila integrovaná síťka proti hmyzu, byla vždy po ruce.

Oceňuji i uzavíratelný prostorný košík – jednak mi tam nikdo nekouká, nepráší se tam a nic nevypadne. Dokonce je možný pár věcí v košíku nechat při skládání. Jen nechápu, proč jinak pěkný design kočárku hyzdí vytištěný varovný text právě na košíku.

Kočár se jednoduše skládá dvěma rukama a rozkládá jednou rukou. Korbička jde krásně sundat a nandat i s dítětem uvnitř. Do auta je samozřejme souprava s korbičkou velká a zabere dost místa, to je ale myslím podobné pro všechny korby – těším se, až přesedláme na sporťák, který jde složit do jednoho kusu.

Co mě zklamalo

Stříška korbičky jde sice prodloužit, ale ne dost, aby zapadající slunce dítěti nesvítilo do očí. V nejdelší pozici navíc nejde zafixovat, a tak se v případně drncavém terénu vysouvá nahoru. Nakonec jsme na léto tedy dokoupili slunečník za 299 Kč. V zimě by to vyřešil vysoko nastavitelný nánožník, ten se ale v létě nepoužívá.

Opravit duši na kole je docela řehole – já to sice nedělala, ale Pavel se u toho dost zapotil. Píchli jsme ale jen jednou – a to když jsme najeli na připínáček. V běžném „terénu“ jsme zatím nepíchli.

Korbička není houpací, když se postaví sama na zem. To bysme ocenili v těch případech, kdy ji na cestách používáme místo postýlky.

V porovnání s Inglesinou nejde tak dobře zvednout část pod hlavou a ulevit tak dětem s refluxem.

Nový vs. použitý kočárek

Je to první dítě a já moc nejsem zvyklá na věci z druhé ruky, přijde mi to šmucik a tak jsem chtěla nový. Po zhruba 5 měsících jsme koupili použitý kočárek Jané Crosswalk na chalupu za 1500 Kč a musím říct, že jede dobře. Kdybych se mohla teď rozhodovat, klidně bych koupila i jako náš hlavní kočárek něco použitého – i když asi za více než 1500 Kč 🙂 Dají se sehnat zajeté kočárky renomovaných značek ještě v záruce za super cenu a pak znovu prodat s minimální ztrátou. Taky bych víc zvažovala Cybex – český kočárek.

2v1, 3v1 nebo jen korbička?

Podle většiny odborníků nejsou výrobci kočárků zrovna experti na autosedačky. To podle mě neplatí pro Britax a jejich sedačky Britax Romer. To taky neplatí, pokud prodejce k původní 2v1 kombinaci přidává nějakou kvalitní sedačku od jiného výrobce (Cybex, Maxi Cosi atd.) jako benefit k nákupu. My jsme nakonec koupili 2v1, protože jsem si chtěla autosedačku vybrat zcela podle svého.

Zvažovali jsme i nákup pouhé korbičky, ale nemáme prostor mít dva kočárky v bytě a čekat, až se dítě posadí a budeme moci přesedlat, a tak jsme šli do 2v1 kombinace. Zkrátka jsem chtěla mít na nějakou dobu vystaráno. Uvidíme ale, zda s kočárkem vydržíme celou dobu, nebo kolem roku přesedláme na lehčí sporťák. Valco Snap je například velmi populární, ale 8 měsíční dítě v něm dost plave.

Ergonomie na prvním místě

Ačkoliv je to divné, ne všechny kočárky na trhu jsou z ergonomického hlediska ideální pro vývoj dítěte. Asi nejhorší je teď hodně moderní kolébkový sportovní sedák, kde není možné, aby se dítě natáhlo, i když leží, je v sedící poloze. No jak vám by se v takové poloze spalo, a jak byste se cítili po celodenním výletu? Pro ty, co chtějí vědět víc, článek zde: Kočárky – v sedě ležet? Jako vážně?

Na to jsme si tedy dávali extra pozor:

možnost dát sporťák do úplného lehu – tedy pořádně sklopit opěrku zad, ne jen naklonit celou konstrukci do horizontální polohy, kdy má ale dítě pořád dítě v pase a v kolenou 90 stupňů. V případě zcela rovné plochy sporťáku totiž můžeme přesedlat i když Amélice nebude ještě sedět, až přijde čas na zimní fusak, ve kterém se mi už do korbičky nevleze

odpružení podvozku – odpružení podvozku u všech čtyř kol, ne jen vzadu nebo vepředu. Super odpružení mají právě kočárky s pevnými koly bez rotace – např. právě Inglesina.

vhodná matrace v korbičce v ceně

polohovací madlo pro rodiče – nejde jen o pohodlí dítěte, ale i rodiče – mít madlo, které lze vysunout níž nebo výš je podle vaší výšky je sice základ, ale i tak se najdou kočáry, co to nemají

Velikost kočárku

Hned po ergonomii pro nás bylo důležité, aby se nám kočár vešel do výtahu. Můžete ho sice nechávat v kočárkárně, ale je lepší, když můžete vzít kočár až domů, kde ho pohodlně vyložíte a zase naložíte, pokud dítě spí, můžete ho nechat v klidu spát, než se všemi těmi věcmi přes ramena a v rukou a s dítětem snažit dostat do kočárkárny.

Korbička vhodná na léto

Amáluše se narodila v dubnu, takže léto bude strávila v korbičce. Koukala jsem tedy po extra letní úpravě, kterou třeba u zimních miminek nepotřebujete:

spodní odvětrávání korbičky v podlážce

síťka proti hmyzu, ideálně zabudovaná, jinak ji ztratím

možnost hodně zaclonit korbičku stříškou, ať přes ni nemusím hned přehazovat plínu

síťka ve stříšce pro lepší větrání

světlejší barvy, aby se nám chudinka neupekla

Chtěla jsem původně i síťku u hlavy korbičce jako takové, jedna kvůli větrání, jednak že by skrz ni dítě vidělo, ale to mělo jen minimum kočárků, které zas nevyhovovaly po jiné stránce.

Podvozek do lesa i do kavárny

Pavel rád jezdí do lesa, já zas mám představu mateřské v kavárnách, kde je potřeba trochu kličkovat. K tomu jsme tedy potřebovali:

otáčecí přední kola s možností aretace – otáčení se hodí při navigaci mezi regály, a aretace je zase vhodná do terénu. Aretace se taky hodí, když uspáváte dítě ježděním sem a tam

gelová nebo nafukovací kola, která mají lepší uplatnění v terénu než pěnová nebo plastová

Osobně jsem se nafukovacích kol bála, že co když píchnu. Za půl rok jsme píchli jednou. A co jsem tak sledovala maminy se sporťáky, tedy ty „ostřílenější“, skoro všechny měly nafukovací kola.

A co jsme chtěli dál?

reflexní prvky – jinak hrozilo, že budu muset nosit reflexní vestu

zavírací košík – jednak se vám do něj nepráší, nikdo vám tam nečumí a ještě ho nepřeplníte nechtěně 🙂

možnost polohování zádiček v korbičce zvenku – to se hodí, když dítě ublinkává a u hodně kočárů je nutné to sáhnout pod matraci, což může být složité. Vyzkoušejte ale, jak moc to u kterého kočárku jde – jak jsem psala výše, v Inglesině to jde skoro do 45 stupňů, zatímco u Espiro next jen cca 15 – 20 stupňů.

Šumava s kočárkem: Antýgl a Srní

14 km: Antýgl – Turnerova chata – Čeňkova pila

Nejsem velký fanoušek výletů, kde se jde po stejné cestě tam i zpět a neumím načasovat výlet k jízdnímu řádu autobusů, takže pro mě to moc výlet není. Jedná se o cestu 1. zónou národního parku, takže by se nemělo slézat z cesty do vody. A taky pamatujte na to, že když vyndáte kámen z vody, abyste z něj vytvořili věžičku, zabijete všechno, co na kameni žije – a tím zabijete jídlo pro ryby. Jo, a když už to nevydržíte na záchod na Turnerově chatě nebo na parkovišti Antýgl, použijte ideálně toaleťák, kterej se jakž takž rozloží, oproti třeba vlhčených ubrousků, a pěkně to po sobě zahrabejte nebo přikryjte šiškou, kamenem atd.

Parkování: Antýgl – placené – je tam automat, tak mějte dost drobných. Pokud by vám bylo líto peněz za parkování, můžete zaparkovat už u Rechle a projít se kolem Vchynicko – Tetovského kanálu. Vzdálenost od Antýglu je cca 2 km, takže si zpáteční cestu prodloužíte celkem o 4 km (víceméně po rovině a pěkné cestě)

Trasa: Antýgl – Turnerova chata (3,5 km) – Čeňkova pila (7 km) a zpět (celkem 14 km)

Chtěli jsme odbočit přes Klostermanův most směrem na Vlčí výběh, ale cesta se nám zdála s kočárkem nesjízdná, takže jsme šli klasiku kolem vody. Podle mapy je ale nesjízdná část jen 300m (a hodně do kopce, převýšení 60m) – takže pokud se vám chce, asi by se dalo překodrcat nebo přenést kočár a dítě mít na tuto část v nosítku, popř. pokud už dítě chodí.

U Turnerovy chaty se dá jít na vodopád – to ale také není cesta, kterou lze jít s kočárkem.

Převýšení: 240m

Občerstvení: hotel Antýgl na začátku trasy nebo Turnerova chata – tam ale bývá docela plno, pak až na Čeňkově pile

Obtížnost s kočárkem: lehká – lesní cesta – tam mírně z kopce po proudu řeky, zpátky proti proudu

Atrakce pro děti

  • u Turnerovy chaty by měla být k vidění živá vydra – my ji ale neviděli
  • Čeňkova pila – doposud fungující vodní elektrárna
  • vyvarujte se stavění „mužíků“ z kamínků a přístupu do vody – i když je to celkem běžný jev, tím prvním hubíte živočichy žijící na kamenech a tím druhým porušujete pravidla 1. zóny národního parku

10 km: Antýgl – Tříjezerní slať – Vchynicko-tetčovský kanál

Z Antýglu se dá jít také směrem k Modravě a kolem Vchynicko-tetčovského kanálu. Většina cesty je rovinatější než předchozí trasa, kde vlastně celou cestu jdete buď do kopce, nebo z kopce, ale čeká vás tu jeden větší kopec. Doporučujeme vzhledem ke sklonu jít tímto doporučeným směrem, nikoliv opačně. Celkové převýšení trasy je menší než u předchozí trasy z Antýglu na Čeňkovu pilu.

Parkování: Antýgl – placené – je tam automat, tak mějte dost drobných. Pokud by vám bylo líto peněz za parkování, můžete zaparkovat už u Rechle a projít se kolem Vchynicko – Tetovského kanálu. Vzdálenost od Antýglu je cca 2 km, takže si zpáteční cestu prodloužíte celkem o 4 km (víceméně po rovině a pěkné cestě)

Trasa: Antýgl – Tříjezerní slať (bod 2, 4,2 km) – Pod Oblíkem (bod 3, 4,7 km) – Hakešická cesta (bod 4, 6,5 km) – Antýgl (10,4 km)

Tam volte na vidličce cestu po žluté lesem nejprve na Tříjezerní slať a pak se vracejte kolem Vchynicko – Tetovského kanálu.

Kdybyste z nějakého důvodu chtěli u Rokyty odbočit na Modravy po červené, tak můžete – cesta je s kočárkem jakž takž schůdná (po louce, lesní cestě, polem – ale ani jednou jsme dítě z kočárku nevyndávali)

Převýšení: 180m

Občerstvení: po celé cestě je občerstvení jen na Antýglu – mějte s sebou proto dost vody a jídla

Schůdnost s kočárkem: lehká – vše po zpevněných cestách. Jediný „zádrhel“ je prudké stoupání k Tříjezerní slati a prudký sešup k Vchynicko – Tetovskému kanálu

Atrakce pro děti:

  • sbírání borůvek (červenec), jahůdek (červen) a malin a hub (srpen)
  • Tříjezerní slať

2 km: Vlčí výběh

Kousek před Srním (když jedete z Kvildy) je info centrum a u něj vlčí výběh. K výběhu se jde asi kilometr po lesní cestičce sjízdné kočárkem, ale dost do kopce. Zkrátit se to dá, když se vydátě do protisměru, ale je to ještě víc do kopce. Ve výběhu je devět vlků a ačkoliv jdete po chodníčku asi 5 metrů nad výběhem, určitě jich pár uvidíte. My viděli šest, a to už bylo šero. Výběh je otevřený nonstop, ale info centrum zavírá podle sezony.

9 km: Naučná stezka Vchynicko – Tetovský kanál ze Srní

Trasa vede lesem kolem vrchu Spálený. Popravdě řečeno, mě moc nenadchla. Velká část vede po silnici, kanál je z velké části zanedbaný, info tabulí a laviček aby člověk pohledal.

Parkování: my parkovali zdarma na silnici vedle hotelu Depandance .

Trasa: Hotel Depandance – Vodní zámek (bod 2, 2 km) – Sedlo (bod 3, 3,6 km) – parkoviště Mechov (bod 4, 6,6 km) – Plavební kanál (bod 5, 7,1 km) – Staré Srní (bod 6, 8,6 km) – Hotel Depandance (9,2 km)

Převýšení: 115 m

Občerstvení: Dobře vaří v hotelu Depandance. Občerstvení je víceméně jen v Srní – poslední na prvním kilometru a pak až zase zpět v Srní. Můžete ale cca na 5,8 km sejít z této naučné stezky a dojít k pivovaru U Zlatého srnce – nám ale dost pršelo, takže jsme si po cestě této možnosti ani nevšimli, těžko tedy říct, zda je to schůdné s kočárkem.

Schůdnost s kočárkem: lehká

Atrakce pro děti:

  • model Hausvaldské kaple

Nejlepší a nejzbytečnější věci ve výbaviččce pro miminko: Oblečení

Na internetu takových článků není dost [VTIP], takže jsem se rozhodla všem nastávajícím maminkám přidat trochu komplexity do rozhodování o výbavičcce. Amálčátku je už skoro šest měsíců – a tak myslím, že je vhodný čas shrnout, co se nám u ní osvědčilo a co vůbec. První díl, oblečení. Další díly, jako u všech mých ostatních „sérií“ mohou a nemusí následovat. Proto dávám aspoň odkaz na můj seznam výbavičky – ten je ale naposledy komentovaný po šestinedělí.

U oblečení (a vlastně skoro u všeho) je vůbec nejlepší, když si ho seženete po někom. Postupně zjistíte, že vám některé druhy oblečení nevyhovují (nám třeba polodupačky), že některé velikosti nesedí a vůbec, že něco otočíte třeba dvakrát a už je to malé. S ohledem na planetu a děti, co to šijou někde v Bangladéši je tak pěkné, když se tohle oblečení zkrátka recykluje. Narozdíl od dospěláckého je to nošeno většinou jen cca 2 měsíce, takže třeba 8x a to dítě to zkrátka zatím nezničí.

Pokud nemáte po kom dědit, asi bych doporučila si na internetu najít maminku, co prodává celý balík oblečení, a k tomu dokoupit pár pěkných kousků pro radost a pro Instagram.

Kupujte balík po miminku, které se narodilo s podobnými mírami a ve stejný měsíc jako vaše miminko.

Tedy, pokud očekáváte, že budete rodit v termínu na začátku dubna, je blbost kupovat oblečení po nedonošeňátku z června. Na léto a na zimu jsou potřeba diametrálně jiné kousky (huňatý overal vs. bodýčko bez rukávů), takže byste nakonec zjistili, že ty nejdražší kousky třeba ani neunosíte.

Velikosti mimi oblečení

Logika velikostí oblečení (boty, čepice a capáčky po mě nechtějte, tomu nerozumím) je taková, že do 50ky se vleze mimino s 50 cm a méně. Do 56ky dítě s 56 cm a méně atd. Velikostně jsme začínali na 56ce, ale je fakt, že v tom malá plavala, a to se narodila docela velká (50 cm). Na druhou stranu, z 50ky by vyrostla do týdne.

Kdy vám z čeho miminko vyroste (zhruba):

z 50ky než oslavíte první měsíc (ale klidně to bude těsné už při odchodu z porodnice)

z 56ky než oslavíte druhý měsíc (ale klidně také jen 6 týdnů)

z 62ky než oslavíte třetí měsíc

z 68ky než oslavítě pátý měsíc

ze 74ky než oslavíte desátý (kluci) nebo jednáctý (holky) měsíc.

U velikostí je problém, že každý výrobce to má jinak. Například Lidl a Lindex dělají svoje oblečení větší. Lidl bodyčka 50/56 malá nosila zhruba do 5 měsíců (to už měla 65 cm) a Lindex jsem jí při výšce 65 cm kupovala velikost 62 a předpokladám, že jít to ještě dlouho vydrží. Oboje značky šijou spíš užší bodýčka, takže možná kdyby Amálče bylo mišelinek jako jsou některá jiná miminka, tak jí to asi nebude. Výhoda některých bodýček z Lindexu je, že mají dvě řady patentek v rozkroku, takže vám vydrží déle. To mi přijde sympatické. Little Angel (Outlast), M&S a F&F velikostně docela sedí (tj při 65 cm pomalu vyrůstá z 68ky), ale jsou širší než Lidl a Lindex – takže ty zase tomu našemu vyžleti byly dost široký a lezly jí z bodýček ramínka.

U dupaček je s velikostí největší potíž – když jsou totiž malé, táhnou prstíky, a když jsou velké, dítě si zkope nohavice a neumí nohy strčit zpět, kope si sedu a štve ho to.

Ohledně velikostí je tedy lepší porovnávat věci vůči sobě a smířit se s tím, že dítě může zaráz nosit 56ku i 74ku. Stejně jako dospělý nekdě má M a někde XL. U těch balíků si s prodejkyní můžete ověřit, od kolika do kolika cm tam jsou oblečení a mít to tak pokryto. Předpokládám totiž, že pokud paní zjistila, že nakoupila 50/56 v Lídlu a jejímu novorozenci to je obrovské, že šla a dokoupila mu i něco menšího.

Praní, žehlení a skladování

Říká se, že je potřeba dětské oblečení prát na 60 a žehlit. Žehlení nenávidím a máme doma sušičku, takže skutečně pereme vše na 60 (vše dětské dohromady, včetně perlanu, růžové bílé, nikdy se nic neobarvilo), sušíme (hlavně proto, že věšet ty pidivěci je o nervy), vyžehlili jsme vše poprvé a pak žehlili jen bodýčka a jen dokud Amálčeti nezarostl pupík. Pereme v práškovém Jelínku a samozřejmě bez aviváže, na 2h 40min dětský program, kde se vše dobře promáchá.

Věci mám naskládané v komodě, inspirovala jsem se skládáním vertikálně podle Marie Kondo – vidím díky tomu naprosto přesně, co kde je. Viz fotky níže (nenechte se zmást, v těch šuplících toho mám tak 2-3x víc, než reálně potřebujeme, sešlo se nám totiž víc výbaviček – čímž děkujeme Zuzce, Lence a Verči, já si neodpustila sem tam nějaký nákup a i rodiče něco nakoupili)

Šuplík 1 (od levého horního rohu po směru hodinových ručiček): Bodýčka s dlouhým rukávem, dlouhá pyžamka a trika s dlouhým rukavem, mikiny, mikiny, punčocháče, leginky, leginky
Šuplík 2 (od levého horního rohu po směru hodinových ručiček): Krátká bodýčka, krátké overalky, šatičky, botičky, ponožky, čepičky, slintáčky

Oblečení pro novorozence na první tři měsíce

První asi tři měsíce jsme malou nechávali ve stejným oblečením na noc i na den a převlíkali ji tak co 2-3 dny (když jí samozřejmě neprotekla plína, že…) Jednak jsme v tom převlíkání nebyli moc zruční, jednak ležela jen v kočárku, postýlce, gauči nebo naší posteli, moc ji nikdo nechoval, tak nám to přišlo cajk. V porodnici to tak bylo taky, a navíc jsme ji každej den nekoupali, a když už usnula, byli jsme rádi, že spí.

Vzhledem k tomu, že bylo léto a že jsme ji sem tam nosili v nosítku, nevyužili jsme v tomhle období snad ani jedny dupačky a polodupačky (nevhodné do nosítka, tahají za prstíky).

Jeli jsme bodyčka, punčochy nebo leginky a ponožky. K tomu se ideálně hodí držáky ponožek, aby si je nezkopávala. Ale pozor! na noc jsou nevhodné, docela nožičku stiskají. Malá ale spala v zavinovačce, takže klidně spala bez ponožek nebo jen v bodýčku.

Nedokázali jsme se shodnout, jestli nám líp vyhovují zavinovací nebo přes hlavu bodýčka. Mě jedno, Pavlovi to druhé. Zajímavé že zhruba v 5 měsícíh se to vyměnilo a vyhovuje nám to jinak. Takže zaleží na vkusu. Každopádně vždy bylo vhodné, když u krku měly spíš nějaky cvoček na zapnutí než jen ten „překlad“ – ten překlad se často roztáhne a dítě má skoro nahá ramínka.

Úplně k ničemu nám byly veškeré šatičky, botičky a trička – šatičky u ležícího miminka stejně nevyniknou, nosit se má v klubíčku, kde to taky nevynikne, botičky si zkope dřív, než mu obě obujete a trička se mu vyhrnují a lezou mu zadíčka.

Čepice jsou alchymie sama o sobě, já mám paniku, že když jí ji zavážu, udusí se (blbost, samozřejmě, ale každý máme jiný iracionální strach), jenže když na zavazování není, přetáčí se a leze dítěti do očí a dítě to sere… takže jsem byla ráda, že jsme „ležící“ období odbyli víceméně v létě bez čepice a předpokládám, že brzo přesedláme do sedu a tam už to bude s čepicema lepší. Každopádně do nosítka jsem jí koupila takovou čelenku ve tvaru korunky (kulišárny.cz).

Co bych měla nachystané pro své druhé dítě narozené v dubnu ve velikosti 0-3M: 4 bodýčka s dlouhým, 4 bodýčka s krátkým, 3 kalhoty, 3 punčochy, 3 ponožky, 1 držák ponožek, 1 „středně teplou“ mikinu, 1 svetřík, 1 teplej overal/set, kdyby přišla zima, 1 tenkou čepici, 1 tlustou čepici a čelenku korunku (protože to je ultraroztomilý)

Oblečení pro 3-6 měsíců

Od tří měsíců už začala být víc venku v nosítku, na zemi a chovaná venku z kočárku, a tak ve chvíli, kdy odpadly ty největší vedra, jsme ji postupně na noc začali převlíkat do dupaček (pyžámka). Taky už se začala nosit víc vertikálně, takže na svatbu ji oblíkneme do šatiček, aby dělala parádu.

Co bych měla nachystané pro své druhé dítě narozené v dubnu ve velikosti 3-6M: 4 bodýčka s dlouhým, 4 bodýčka s krátkým, 3 bavlneny pyzamka (dupacky) a 1 teplejsi dupacky na spani (kdy budem nekde, kde je zim) 3 kalhoty, 3 punčochy, 3 ponožky, 1 držák ponožek, 1 „středně teplou“ mikinu, 1 svetřík, 1 teplej overal/set, kdyby přišla zima, 1 tenkou čepici, 1 tlustou čepici a čelenku korunku (protože to je ultraroztomilý)

Oblečení pro maminku

V těhotenství jsem si nakoupila dost oblečení, asi jako každá prvo-těhule. Moje nejoblíbenější obchody byly H&M a Lidl, teď zpětně jsem asi měla víc hledat online oblečení z druhé ruky. Podobně jako miminkovské oblečení je totiž těhotenské oblečení nošené většinou jen málo a ještě udělá parádu.

Asi nejpraktičtějším nákupem za mě jsou šaty (ideálně rovnou vhodné i na kojení, tj. zavinovací nebo s konflíčky), pod které se v jakémkoliv stádiu těhotenství dají dát těhotenské punčochy.

To, že se těhu punčochy nosí dvěma pruhama vepředu (mezi něma je ta vsadka na břicho) mi nicméně došlo až asi v 35. týdnu těhotenství, do té doby jsem žila v přesvědčení, že dva pruhy, jako na béžových žebrovaných punčochách z první třídu, patří dozadu.

Moje nejoblíbenější kojící a těhotenské šaty mají na Zalandu. [dlouhá pauza od psaní, protože jsem vám je šla na Zalando najít a utratila tam asi 3000 Kč za nákup…]

Rifle jsem využila od 8. do zhruba 30. týdne. Spousta lidí se třeba do 13. týdne (i dýl) obejde se svýma normálníma riflema jen s použitím gumičky na rozšíření pasu (provleče se dírkou na knoflík a knoflík se zapíná na tu gumičku). Ale ja ze začátku zvracela pokaždé, když jsem se pokusila dopnout svoje normální džíny, takže jsem přesedlala brzo. Vyplatí se koupit si těhu rifle, co mají poutka na pásek – mají totiž dost tendenci padat, jak drží jen elasticitou, zvlášť když do kapsy dáte třeba mobil. Na konci už jsem byla taková napuchlá koule, že mi rifle nebyly ani přes lýtka, ani přes boky. To už jsem pak nosila buď jen punčocháče s šatama nebo legíny (nětěhotenské, pod břicho).

Těhotenské kalhotky jsem využila jedny, a to pod svatební šaty. Kojící noční košile a pyžama jsem nevyužila téměř vůbec. V porodnici jsem využívala jejich košile a měnila je tak 2-3x denně, doma jsem pak byla buď v tílku a poporodních sexy kalhotkách nebo jen tílku – bylo mi pořád vedro. Pod to sem tam podrpdu s vložkama, abysme nemuseli prát povlečení durch od mlíka pokaždé, když se Amálče rozhodlo vyspávat a nehlásilo se o kojení.

Kojící trika jsem využila ze začátku, ale teď už raději nosím normální trika a prostě je vyhrnu, břicho zakryju plínou a dítětem a je to. Většina kojících trik mi stejně není moc dobře (třeba Jožánek) – mám na ně asi moc velký prsa a ten klínek mi nekryl pořádně nic.

Šumava s kočárkem: Kvilda – Infocentrum – Jezerní slať – Lapka – Kvilda

Krásný výlet sjízdný pohodlně s kočárkem a s velkým množstvím atrakcí pro (větší) děti.

Doba trvání: S kočárkem a tříměsíčním miminem nám to zabralo volným tempem cca 8 hodin (včetně několika zastávek na kojení, prohlídky infocentra, sběru borůvek, hledání hub, svačiny a kafe atd.) Podle Mapy.cz má cesta zabrat čistého času cca 3 hodiny.

Parkování možné jak na Kvildě, tak u Infocentra – pokaždé placené, cca 100 Kč za den. Parkování také u Jezerní slati.

Trasa: Kvilda – Info centrum Kvilda (1,8 km, bod 2) – Jelení výběh (2,3 km, bod 3) – Rysí výběh (4,1 km, bod 5) – Jezerní slať (6,2km, bod 8) – Lapka (7,5-8,8 km, bod 9-10) – Kvilda (10,4 km, po běžecké)

Převýšení: 210m

Můžete jít celý okruh, nebo jen jeho části.

  • Jezerní slať – parkování u Jezerní slati, cesta tam a zpět cca 800 m
  • Infocentrum – okruh kolem Jeleního a Rysího výběhu je dlouhý cca 2,5 km

Občerstvení: jídlo s sebou; kromě automatu na kafe, sušenky a sladké nápoje v Infocentru není po cestě žádná hospoda, na Kvildě hodně možností, např. stánek s otevřeným ohništěm, kde je možné opéct buřty (kupují se přímo tam)

Obtížnost s kočárkem: lehká – udusaná rovná cesta, asfalt. Těžší pasáž je z bodu 9 do bodu 10 – velké převýšení, a z bodu 10 do bodu 11 – terén (my jsme raději nesli dítě v nosítku, abysme ho moc nenatřásali), v případě nutnosti možno od bodu 10 pokračovat do bodu 11 po silnici

S sebou: dalekohled, jídlo, bandasku na borůvky (červenec), tašku na houby

Atrakce pro (větší) děti:

  • Jelení a Rysí výběh: zvířata jsou vidět, ale vemte si pokud možno dalekohled. Jelení výběh v létě zavírá v 16:45.
  • Infocentrum: vstupné zdarma – množství her vevnitř (puzzle, pexeso, poznavani stop, cvrlikání, výstava o jelenech, razítka, kreslení) i outdoor hřiště (7/2019 ovšem zavřeno pro rekonstrukci), automat na kafe, sušenky a chlazené, po cestě tam si můžete vyzvednout hru pro okruh. Před návštěvou si zjistěte otevírací dobu – v létě 8:30-17:00 s polední přestávkou 12:00-12:30
  • Jezerní slať: vyhlídka a popisky
  • Lapka: celá cesta posetá borůvkami (ke sběru cca druhá polovina července)
  • Les nad Kvildou (bod 11): možnost sběru hub 🙂
  • Na Kvildě otevřený stánek s otevřeným ohništěm, kde si můžete opéct buřty (léto 2019)