Rekonstrukce bytu: jak a kde začít

Dost lidí mě od koupě bytu před rekonstrukcí zrazovalo – trvá to déle, než firmy slibují, stojí to víc, než původní rozpočet a sehnat spolehlivé řemeslníky je dnes otázkou štěstí.

Na druhou stranu, pokud někdo prodává čerstvě zrekonstruovaný byt, pravděpodobně dělal celou rekonstrukci spíš na efekt, aby na prodeji vydělal, než s důrazem na trvanlivost a kvalitu. A problémy, co mají známí s dokončovacími pracemi na novostovbách, si nezadají s tím, čím jsme si prošli při rekonstrukci my. Takže si ve finále moc nepomůžete.

Nejdůležitější rada: Smiřte se s tím, že buď vám rekonstrukce zabere ekvivalent částečného úvazku v práci a firmu musíte najít tak 6-12 měsíců před zahájením prací, nebo zkrátka ne vše bude přesně podle vašich představ.

V tomto článku se každopádně pokusím shrnout, co se povedlo, a na co si dát jako „prvorekonstruovatel“ obzvlášť pozor.

Pracujte s jedním generálním dodavatelem

Vyberte si jednoho generálního dodavatele a přes toho jeďte vše. Znamená to sice, že zaplatíte o trochu víc, že v něčem nebudete mít takovej výběr subdodavatelů, ale především to znamená, že jedna firma má za vše zodpovědnost.

Problémy s kombinací dodavatelů

My měli dodavatele tři – designérku, co to vymyslela a měla dělat stavební dozor, stavaře, co dělali téměř vše, a stěrkaře, co nám udělal betonovou stěrku místo obkladů a dlažeb. Bohužel nám stěrkař neřekl, že povrch v koupelně není na stěrku optimálně připraven a designérka si toho nevšimla, a stěrkař na to stěrku hodil. Nejspíš proto, že měl málo termínů a nechat to stavaře opravit by pro něj byl ušlý kšeft na ten specifický den, na kdy byl objednán.

Po půl roce se nám na jedné stěně vytvořila mikroprasklinka, nejspíš proto, že stěna za stěrkou zkrátka trochu pracuje, sedla si. A nikdo se k tomu nezná. Stavaři pak při dokončovacích pracech na několika místech stěrku poškodili, což ovšem znamená, že se může předělávat skoro celá znovu. Kdo to bude platit, nevíme. Tady jsme nejspíš doplatili na moji vytíženost a to, že už jsem se fakt chtěla nastěhovat, asi jsme měli být na stavaře drsnější a nechat stěrkaře to předelat a stavaře to zaplatit.

Alternativa by byla mít stavební dozor, externího manažera stavby, který vše pohlídá. Může to být třeba architekt nebo designér – když ale vznikne chyba, těžko ponese finanční zodpovědnost. Ve finále vy jste objednatel a reklamace budete muset řešit vy, a na tvrďáka si taky budete muset hrát vy.

Designér / architekt: děkuji, nechci

Vzali jsme si na pomoc mladou designérku. Měla dobré nápady na workshopu interiérového designu, který jsem u ní absolvovala. Nicméně během realizace se ukázalo, že:

  • neumí odhadnout a sestavit rozpočet realizace a ani se tedy držet v mnou stanoveném celkovém rozpočtu realizace – posílala návrhované zařizovací předměty v několika různých emailech, verzích a termínech, bylo tedy složité se v tom zorientovat.
  • neumí pohlídat dodavatele – stěrkař byl na její doporučení, že elektrikář nezrealizoval vypínače dle jejího návrhu též nezkontrolovala, takže nám chybí vypínač hlavního ložnicového světla u postele
  • soustředí se na vzhled, nikoliv na praktičnost – bojovala proti vrchním skříňkám v kuchyni, navrhla černou pracovní desku, na které je vidět každý drobek, nechala nás udělat schodišťově vypínače tam, kde nebylo potřeba (1m od sebe, popř na ně nelze dosáhnout), ale tam, kde by se hodily, je nenavrhla atd.
  • na některé navrhované prvky není schopna sehnat dodavatele
  • špatně komunikuje se stavaři – kupříkladu jim neřekla, že rozvody vody mají plánovat na umyvadlo na desku, tudíž se posléze ukázalo, že jí zakoupené umyvadlo a baterie jsou k ničemu a musíme koupit jiný typ

Její služby realizaci jen prodloužily a zbytečně zkomplikovaly.

To určitě neplatí o všech designérech a architektech, než ale s někým podepíšete smlouvu, ujistěte se, že ten člověk má zkušenost s realizacemi a že je ochoten pracovat s vaším rozpočetem.

Já bych příště architekta / designéra už na rekonstrukci bytu neangažovala. Raději budu sledovat zajímavé účty ohledně home designu na Pinterestu (záleží, co se vám líbí, najdete si pár obrázků a Pinterest vám bude další nabízet automaticky), předplatim si nějaky časopis o bydlení, absolvuji workshop o interiérovém designu a pak se do toho ponořím sama. Bude to sice možná trvat o něco déle a zabere to více času, ale je to docela zábava.

Dispozice bytu

Není od věci zamyslet se nad celkovou dispozicí bytu – a zda někde nebourat a nestavět příčky. Většina bytů z 50. let nebo starších rozhodně nemá dispozice, které vyhovují modernímu stylu života. Samostatná kuchyň, pidi koupelna, přiliš velká nebo naopak malá předsíň atd.

Pokud hodláte v bytě bydlet jako rodina, rozložení dispozice jako X+KK dává smysl – jelikož v obytném prostoru s kuchyní můžete v klidu vařit dvě hodiny a zároveň být s rodinou. Pokud ale plánujete spíš bydlet se spolubydlícím, se kterým moc času trávit nechcete, pak je oddělená kuchyň lepší. Oddělená kuchyň se může vyplatit i tehdy, zbožňujete-li smažení a hodně aromatická jídla.

Určitě doporučuju za každou cenu nechat samostatný záchod a koupelnu u bytů, kde lze uvažovat o tom, že by tam žili dva lidi (ať už cenově nebo dispozicí), kteří např. vstávají oba do práce ve stejnou dobu. V ranní špičce je zkrátka pro efektivní vypravování dobré mít vše odděleno.

V bytě, který jsme rekonstruovali, byla malá předsíň a hala o velikosti skoro 10m2, ve které byly úložné skříně. Celý byt měl dispozici 2+1. My jsme se rozhodli halu spojit s obývákem a přesunout do ni kuchyň. Tím jsme získali kromě obývací místnosti s kuchyní o skoro 30m2 také dvě ložnice. To nám umožní v bytě celkem pohodlně žít i s 1-2 dětmi :). Komplikuje nám to ale ukládání věcí – ty zkrátka musí být ve skříních v ložnicích – a ještě si musíme dát pozor, abychom toho neměli moc.

Do čeho investovat, na čem ušetřit

Vše co potřebuje bourání a generuje extra prach a hluk, vše, kvůli čemu byste museli vystěhovat celý byt, udělejte hned a pořádně. Jsou to především: podlahy, nová elektrika (pokud je v hliníku, určite si ji nenechávejte), nové topení, bourání a přesun příček, odhlučnění, zárubně. Tyhle položky si také pořádně promyslete a udělejte nadčasové a neutrální, aby se neokoukaly.

Později a postupně se pak můžete vrhnout na: povrchy stěn, zařizovací předměty v koupelně a na záchodě, nábytek, kuchyň, dveře (ne zárubně!), světla, vstupní dveře. Tady pamatujte, že dřív jak za 5 let se vám nejspíš nebude chtít nic měnit, takže se snažte, aby se to do pěti let neokoukalo. Proto doporučuju držte se při zemi v oblasti barev a tvarů, barevnost raději doplňte doplňky (polštáře, ubrusy, kytky, obrazy)

Samozřejmě pokud kompletně rekonstuujete byt, je blbost nechávat si starou vanu nebo záchod, který nemá podomítkové splachování – každopádně je to ale jedna z věcí, kterou můžete kupovat spíš v levnější variantě a vyměnit třeba za 5 let.

Nábytek na míru: investice na dalších 20 let

Kyž máte relativně malý byt a každý cm se počítá, nábytek na míru může být optimální řešení. My se ve finále rozhodli proti, a to z následujících důvodů

  • délka a náklady na realizaci – zkrátka se mi za to nechtělo dávat tolik a čekat tak dlouho.
  • neznalost bytu – přijde mi jednodušší investovat do řešení na míru v bytě, který důvěrně znáte, kde žijete už dlouho a víte, co kde by se dalo upravit. U nového bytu tohle není jasné – teprve to poznáte. Třeba už teď máme jídelní stůl jinde, než jsme původně mysleli. Nábytek na míru tak necháváme na další kolo optimalizace bytu.
  • měnící se rodinné poměry – jestli je vám kolem 30 jako mně, nejspíš brzy založíte rodinu. Kdy přijde? A jak početná? Podle toho se řešení bytu bude měnit. Raději proto počkáme, jak to vlastně bude.

Kuchyně

Kuchyně může být jedna nejdražších položek. Ale zároveň se tam dá docela dobře ušetřit. My se soustředili především na užitnost, až v druhé instanci na vzhled a trvanlivost. Co to znamená?

  • šuplíky a horní skříňky s otvíráním na tzv. zlom – na tomhle nešetřete. Cena je sice oproti obyčejným skříňkám skoro čtyřnásobná, ale znamená to, že se dobře dostaneme k věcem v šuplících a když někdo nechá horní skříňku otevřenou, nepraštíte se do hlavy, zároveň ale otvírání nejde tak vysoko, jak u klasického výklopu, takže jsem tu skříňku schopná zavřít i já.
  • dostatečně velká kuchyň – naše kuchyně má celkem na šířku kolem 5,4m, horní skříňky mají asi 4,2m (bez digestoře), pracovní deska má 3m a popravdě i to mi někdy nestačí. A to nejsem žádná velká kuchařka a snažím se držet většinu věcí ne na lince, ale ve skříňkách. Takže si nenechte nakecat, že vám budou stačit jen spodní skříňky.
  • sektorová kuchyně – tady se naopak ušetřit dá. Nemusíte mít kuchyni na míru. Vybrali jsme si v Siku tu nejlevnější sektorovou kuchyni. Technicky (panty, výsuvy, lepení) nám přišla kvalitnější, než v IKEA a vnější vzhled v nejhorším přetapetujeme. Úchytky jsme vyměnili rovnou. Měli jsme docela štěstí, že do prostoru kuchyně se nám podařilo naskládat skříňky tak, abychom prostor dobře využili. Kuchyně samozřejme nedosahuje až do stropu, takže teď řešíme, jaké krabice dát na horní skříňky tak, abychom tam mohli uskladnit co nejvíc věcí aniž by byly vidět, prášilo se na ně a padal na ně tuk z vaření.
  • spotřebiče – volně stojící spotřebiče jsou podstatně levnejší, než vestavěné, a je mezi nimi lepší výběr. Mám také podezření, že např. volně stojící pračka by byla slyšet méně, než vestavěná, která rozrezonuje celou linku. Každopádně, jelikož máme kuchyň v obýváku, tak jsme se rozhodli pro vestavěné spotřebiče, že to je hezčí.

Spotřebiče

Spotřebiče jsme kupovali na Mall.cz – výběr a spolehlivost slušná, a když nám nezaschla stěrka dost rychle, dokázali změnit datum doručení na jiný den, i když jsme jim dali vědět ani ne 24 hodin dopředu. To třeba IKEA neuměla, a tak jsme museli troubu a varnou desku převzít a dát si ji do auta, než stěrka zaschla.

Vybrala jsem si plynovou desku, mám zkrátka ráda oheň – u těch si ale dávejte pozor, aby se po nich dobře přesouvaly hrnce z hořáku na hořák jednou rukou. Tedy takovéty co mají jen mřížku nad hořákem, ale jednotlivé mřížky nejsou propojené, jsou sice krásné, ale dost nepraktické. Taky je super nechat si po obou stranách varné desky místo – na jedné straně obalujete řízky, a na druhou dáváte usmažené. Krása.

Odmítla jsem mikrovlnku, to ale zpětně beru jako chybu – přece jenom na ohřívání jídla ze včera, sterilizaci dětských lahví a ohřívání kafe je mikrovlnka nepostradatelná. Takže budeme dokupovat.

Troubu jsme dali klasicky dolů, nějak mi přišlo, že bych se o vyvýšenou troubu spíš popálila. To je ale asi o zvyku. Vzali jsme pro začátek něco levného z IKEA – jak už jsem řekla, zas taková kuchařka nejsem 🙂

U myčky jsme se soustředili na hlučnost a aby měla šuplík na příbory.

Pračku jsme chtěli se sušičkou, což znamenalo výběr za tří kusů (ano, vestavěných praček se sušičkou bylo v létě 2018 na tomto trhu slovy TŘI) a nikde moc žádné recenze. Tak jsme vzali tu nejlevnější, kdyžtak vyměníme.

Odvětrávání

Ať vám kdo chce co chce říká, uhlíková digestoř není žádný zázrak. Ale pokud byste museli mít nějak moc záhybů pro odvod par z normální digestoře, to taky nebude fungovat. Odvětrávání kuchyně, zvlášt v případě „kk“ řešení je zkrátka potíž. My jsme si proto do kuchyně dali ještě extra větrák. Nicméně to nemění nic na tom, že při každém aromatickém vaření je zkrátka jedinou možnosti pořádně větrat a zavřít dveře alespoň do ložnic. Tohle jsme zkrátka nedokázali vyřešit.

Dřevěná podlaha

V bytě byly původně parkety – bohužel jsme je nemohli použít, protože jich nebylo dost. Jednak proto, že jsme bourali jednu zeď a tím by nám chybělo těch 10 cm pod zdí, jednak proto, že jsme z původně kachlikaté kuchyně dělali pokoj, a tam by tím pádem musela být jiná podlaha.

Dlouho jsme diskutovali povrch podlahy – a to především v obyváku s kuchyňským koutem. Já jsem trvala na dřevěné podlaze, Pavel (a moji rodiče) si ťukali na čelo, že podlaha v kuchyni bude trpět. Nakonec jsem to ale platila já, takže máme všude trojvrstvé dřevo. Přijde mi to na dotek teplejší a měkčí a méně hlučné než laminát a zároveň to interiéru dodává kouzlo. Ať si kdo chce co chce říká, na vinylu a laminátu je vždy vidět, že to zkrátka není dřevo.

Máme dlouhá prkna v designu rustik dub hnědý položená tak, aby akcentovala délku prostoru. V obchodě jsme se trochu lekli obyčejného dubu rustik, že nám barevně připadal hodně nažloutlý. Zpětně si myslím, že by to nebylo tak tragické a celý interiér by se ladil víc do „skandinávského“ stylu, byl by světlejší. Zároveň by na světlejší podlaze možná bylo vidět méně drobků, mých vlasů a prachu.

Dub hnědý interiéru dodává takový luxusnější vzhled, ale trochu ho ztmavuje. Máme světlý byt v posledním patře, takže to až tak nevadí, ale u tmavších bytů s méně denním světlem by to mohlo interiér zbytečně ztmavit. Museli jsme také při vybavování myslet na to, abysme intriér trochu zpestřili barvami a nebyl tak ponury.

Vybírali jsme u JAF Holz, kde mají celkém slušné české třívrstvé dřevěné podlahy s dostatečně tlustou nášlapnou vrstvou na 3-4 přebroušení za cca 1500 Kč/m (dlouhá prkna, rustik – krátká prkna a lá parkety by byla levnější, kvalita s méně suky – ne rustik – zase o něco dražší).

V bytě máme trámové stropy (na tom OSB desky, na tom nějaká pěnová izolace), které jsme si nenechali vylít betonem (nikdo nám to nenavrhnul, a nás to nenapadlo) – jako výsledek se v některých místech podlaha docela prohýbá. Ale zas je ta podlaha taková mekčí na chůzi, pokud jste zvyklí chodit bosky. Pokud by vám to mělo vadit, zeptejte se na vylití betonem.

Betonová stěrka

Místo obkladů a dlažeb máme v bytě stěrku – speciální úpravu určenou i pro vodou námáhané povrchy. Líbilo se mi na ní, že nemá spáry – povrch tak vypadá jednotně a lépe se čistí. Navíc na něm již jsou „čmouhy“ a vodní kámen ani po půl roce nějak extra není vidět.

Nicméně, než do stěrky investujete (naše stála kolem 2000 Kč/m) měli byste vědět:

  • jakékoliv opravy se dělají jen reaplikací ode zdi ke zdi – tedy pokud vám někde ujede ruka při vrtání, musíte přestěrkovat celou stěnu – a při kompletní rekonstrukci se tohle nejspíš stane
  • je to celkem nové řešení, a tak mi přijde, že stavaři na to ještě rutinně neumí připravit stěny – takže u nás se stalo, že stavaři špatně připravili sádrokarton, stěrkař si na to nestěžoval, přetáhl to stěrkou, sádrokartony se ale pohly a teď tam máme prasklinu
  • slyšela jsem názor, že se ze stěrky špatně dostává olej zpoza sporáku – to se nám zatím nepotvrdilo, možná je to právě tou speciální úpravou – proto vězte, že není stěrka jako stěrka a existuje řešení, které může nahradit kachličky, ale existuje také řešení, které slouží spíše jako výmalba a nemá tyto funkční vlastnosti

Černá v interiéru

Máme černé vypínače, baterie, přechodové lišty, kuchyňskou desku atd. Černá je elegantní, ale vězte, že černé ladění je závazek, který vás bude omezovat jak při zařizování, tak potom při bežném životě:

  • černé baterie se shání zhruba tisíckrát hůř, než chromové a stojí víc
  • doplňky do koupelny (topný žebřík, dávkovače mýdla atd.) v černé (ne chromované) se shání hodně špatně (nebo stojí majlant)
  • na černých vypínačích je vidět prach mnohem dřív, než na bílých a pokud potřebujete rozdvojku, tak se dost zapotíte, než ji seženete
  • na černé kuchyňské desce i stole je vidět každý drobek a smítko
  • robotické vysavače nevidí černé nohy – a budou do nich narážet

Proto pokud např neradi utíráte stůl a nechce se vám kuchyňskou desku utírat každý večer, i když jste si jen ukrojili chleba nad dřezem, pokud nemáte paní na uklízeni, co ty vypínače pokaždé utře – zvažte, zda to za to stojí.

A pokud už do černé půjdete, ujistěte se, že pro kuchyňskou desku a stůl vyberete materiál, na kterém nejsou vidět otisky prstů a po zaschnutí vody (když ho setřete vlhkou hadrou) na něm nezůstavají čmouhy.

Koupelna

Koupelna v našem bytě je pidi. 1,5×1,5m Museli jsme se rozhodnout mezi pračkou v koupelně a sprchovým koutem, nebo pračkou v kuchyni a vanou. Já jsem od doby, co jsem žila v Dánsku, kde vanu má snad jen královna, velkým fanouškem vany. Takže jsem opět použila svoji kartu plátce celé té srandy a nepřipustila diskusi. Navíc mám dojem, že se ve vaně lépe koupou děti, který jsme tak nějak předpokládala, že v bytě jednou budeme mít.

Designérka navrhovala koupelnu spojit se záchodem, že by nám to dalo víc prostoru. Tomu jsem se chtěla za každou cenu vyhnout, nezažila jsem snad žádnou „domácnost“ kde by v případě, že ráno všichni odchází zaráz z domu, nepanovaly hádky o záchod. A tak představa, že někdo blokuje svými ranním zvyklostmi nejen záchod, ale také koupelnu, se mi vůbec nelíbila. A prostor pro pračku by to stějne nevytvořilo.

Věděla jsem taky, že chci vanu s výpustí a baterií uprostřed – až na vanu nainstalujeme vanovou zástěnu, aby se ke špuntu i baterii dalo dostat jednodušše a člověk se nemusel moc natahovat. Odmítla jsem také podomítkové baterie, protože mi přišly drahé a neopravitelné.

Nechali jsme si dát podlahové topení, ale zatím nemáme topný žebřík. S přicházejícím dítětem tohle možná dokoupíme, abysme ho nekoupali v zimě. To prej děti nerady a pak jim to způsobuje fóbii z vody. Taky s přibývajícím počtem ručníků v domácnosti bude asi potřeba místo pro efektivní sušení ručníků. Elektriku na to máme nachystanou.

Rok 2018: Rok nových zodpovědností

Nechápejte ten název špatně – zodpovědnost není špatná věc. Právě naopak, dodává mi pocit užitečnosti a toho, že se člověk někam posouvá. A tak po těch pár posledních letech v Dánsku, kdy jsem si spíš jen užívala, a vlastně i roce 2017, kdy jsem si testovala, zda chci zůstat v ČR, byl rok 2018 jiný. A něco mi říká, že rok 2019 nebude o nic méně skokový v tomto ohledu.
Můj táta to celkem pěkně shrnul takto:

“No přišlo mi, že jsi v tom Dánsku trochu zamrzla na jednom místě v životě, ale teď jsi to docela pěkně dohnala” ♥

Byt a hypotéka

Už před koncem roku 2017 jsem podepsala předkupní smlouvu na byt – takže tohle nejde až tak na vrub 2018, každopádně veškeré úřadování, dohadování finální smlouvy a rekonstrukce padly až do 2018 – takže reálný dopad zodpovědnosti za rozhodnutí v 2017 přišel až v 2018. Důvody, které mě k tomu vedly i v tomto období vyšponovaných cen jsem shrnovala už loni v lednu. Snad k tomu postačí říct, že kdybych byt kupovala teď – za současných cen a úrokových sazeb, tak bych jen za dobu fixace mé hypotéky (tj 15 let) přeplatila asi 540 000 Kč. Takže zatím dobrý. Navíc v situaci, kdy se nájemní smlouvy běžně sepisují na rok a mít dítě je stejný handicap jako mít psa, když člověk shání bydlení, je koupě vlastního bydlení celkem podstatný krok k založení rodiny. A když je vám přes 30 a jste holka – je to něco, co hraje relativně velkou roli. Koupě bytu je ale přece jen velká zodpovědnost – platit z něj daně, poplatky, účastnit se SVJ, zodpovědnosti za rekonstrukci a nahlášení všech skutečností všude, kde je potřeba a další věci, které si v nájmu snad ani neuvědomíte (a vlastně vám je ani nikdo moc nesdělí, snad kromě hodných rodičů, co se snaží pomoct).

Největší značka ve firmě

Ani v práci mi zopdovědnosti neubylo, spíš naopak. V srpnu 2018 jsem pak povýšila z digitálního managera na marketingového – a hned naší největší značky. Znamená to nejen rozšíření týmu (v plné síle pět lidí), ale především rozsahu práce a zodpovědnoti za výsledky celé firmy. Zatímco do teď jsem se víceméně věnovala digitální komunikaci, teď mi do klína spadl kompletní management značky – inovace, cenová strategie, portfolio strategie a 360 kampaně. Nechci nijak zmenšovat původní práci (a vždycky je potřeba si uvědomovat, jak daná pozice ovlivňuje výsledky celé firmy), ale každopádně až s přechodem k zodpovědnosti za prodeje si člověk tak nějak přestává “hrát” a začíná pociťovat tíhu zodpvoděnosti. Skok je to každopádně veliký. A práce extrémně zajímavá – mnohem více analytická, což mi vyhovuje, a mnohem více krosfunkční, což se mi líbí, protože ráda vidím kompletní obrázek.

Založení rodiny

Co se stane, když člověk nepoužívá antikoncepci, to oba s Pavlem víme. A vysadit jsme se ji rozhodli plánovaně. S velkým plánem, že když už je mi přes 30 a jsem trochu ve stresu, otěhotnět se nám přirozeně nepodaří, a po roce, až budeme fakt připravení, tak budeme moct doktory požádat o pomoc s asistovanou reprodukcí. Člověk míní, děti mění, a tak jsem otěhotněla téměř hned. To je každopádně ta lešpí varianta – lepší čekat dítě o 9 měsíců dřív, než byl plán, než byť jen o 3-4 měsíce později. A tak jsme si v roce 2018 zadělali na ultimátní zodpovědnost a čekáme holčičku, která by se měla narodit v dubnu 2019. Chvíli jsme diskutovali rodinné poměry, do kterých chceme, aby se narodila, a tak se Pavel na výletě v Paříži vyjádřil, že by si mě rád vzal. Rok 2019 tak odstartujeme hned jednou velkou událostí.

Taky vám přibylo více zodpovědností v roce 2018?

Rok 2017: Tři kroky k dospělosti

2017ku bych za sebe mohla shrnout jako rok relativně složitých rozhodnutí a velkých změn. Návrat do ČR, s tím spojená změna práce, a ke konci roku ještě nákup bytu. A tak vstupuju roku 2018 zkušenostmi dospělejší o víc jak ten jeden rok, co právě uplynul. Co mě k tomu vedlo? Jak hodnotím rozhodnutí teď s odstupem? A měli byste konečně dospět i vy?  (varování: je to trochu delší, ale zvýraznila jsem důležitý věci… )

Nová práce

Hlavním spouštěčem změn bylo finální rozhodnutí opustit Anthill a najít si jinou práci. V Anthillu jsem sice měla dobrou pozici, pěkný plat, formální povyšování co rok, a celou firmu jsem znala jako svoje boty. Byla jsem v jádru dění a se všemi kamarád. Jenže jsem tam začínala jako student, pak jako junior, a i přes formální zvyšování pravomocí a zvětšování týmu jsem měla pocit, že přesto nemám tolik prostoru a důvěřu jednat sama, popřípadě jedna s klienty, jako bych si zasloužila.
Moje šéfová v Anthillu měla neustále pocit, že mi musí ušlapávat cestičku a vše musí jít skrz ni. A to mi už nevyhovovalo, chtěla jsem se naučit prát za sebe a svoje nápady sama.
A tak ve mně uzrálo rozhodnutí, že je čas opustit pohodlné místečko, a začít si jinde budovat více nezávislou pozici. Nešlo tedy jen o to utéct z Anthillu, ale měla jsem jasné představy, jakou práci bych chtěla:
  • práci na straně klienta ve velké korporaci – posledních 6 let jsem pracovala v malých firmách v oblasti B2B a chtěla jsem získat zkušenosti z “druhé” strany
  • firmu, která má co dočinění se zdravím a zdravotnictvím
  • pozici v digitálním týmu, a to ideálně takovou, která je více strategická, než exekuční
  • šéfovou, která bude dbát na work-life balance, ve firmě, kde se neočekává dřepění v kanceláři od 9 do 19hod
  • spolupracovníky, z nichž ale většina bude ochotná sem tam dát nějaký ten přesčas, protože je prostě ta práce tak baví
  • plat (odměny) takové, abych nemusela extrémně klesnout se svým životním stylem
Začala jsem hledat v Dánsku, ale vzhledem k tomu, že se pohybuju v oblasti marketingu, moje lámaná dánština (řečeno optimistikcky) byla pro pozice na lokální úrovni problém. A pro pozice na globální úrovni ve firmách jako NovoNordisk, Lundbeck nebo Coloplast moje zkušenosti, známky ze školy nebo angličtina zkrátka nestačily. Byla jsem z toho trochu otrávená, a nevěděla, jak to řešit. Nakonec přišel nápad to zkusit v ČR.
Ve stejné době jsem na LinkedInu našla dvě otevřený pozice v ČR, které celkem odpovídaly popisu výše. A tak jsem si řekla, že to zkusím.
U obou pozic to šlo mnohem hladčeji než s jakoukoliv pozicí v Dánsku.
Ozvali se téměř obratem od posláním životopisu, první kolo, druhé kolo, třetí kolo. Rozdíly mezi firmami se ale projevovaly hned od začátku:
  • Z jedné firmy jsem nikdy nikoho neviděla, vše byly telefonáty, v druhé jsme vždy měli zapnutou kameru.
  • V jedné firmě šlo o hard-skills (jeden celý telefonát jsme defakto jen projížděli tabulku digitálních hard-skills a já na stupnici 1-5 hodnotila moje znalosti a schopnosti exekuce), druhá firma se spíš zaměřovala na osobnostní rysy atd.
  • Jedna firma s digitálem začínala, druhá měla skvěle rozvinutý B2C digitál, ze kterého jsem se mohla dost naučit, a naopak úplně netknutý digitál pro doktory, kde toho zase vím hodně já.
  • Jeden šéf by seděl ve Švýcarsku, druhá šéfka je certifikovaný kouč.
Dopadlo to dobře, co vám budu povídat. A po 8 měsících v Nutricii musím říct, že ta práce i nadále překonává má očekávání ve všech ohledech zmíněných výše.

Návrat do ČR

Popravdě se mi do ČR nechtělo – výhled diametrálně nižšího platu, tím omezení možností kupovat si nejnovější iPhone a cestovat kdykoliv, kamkoliv, a tím nejkratším, ne nejlevnějším, letem, mě moc nelákalo. V Dánsku se žije pěkně, zdravě, klidně. Je to zkrátka hygge.
Na přijetí práce v Nutricii tak bylo nejtěžší se smířit s návratem do ČR, obzvlášt v době rostoucí nenávisti proti těm pár uprchlíkům, co tu máme, averzi vůči EU, a všeobecně mnohem větší míře negativních myšlenek plujících ČR, než na co jsem byla zvyklá z Dánska (nutno zdůraznit, že možná jedinej důvod, proč mi Dánsko přišlo pozitivnější mohlo být, že jsem místním zprávám nerozuměla a tak žila ve sladké nevědomosti).
Peníze jsem vyřešila tak, že jsem si spočítala, kolik potřebuju na pěkný byt, nedělní brunch, horu svíček, kino, víno s kámoškama, podstatně snížila ambice na nový iPhone a trochu i na cestování, a řekla si o částku, co mi vyšla. Tu jsem nakonec dostala, a navrch služební auto, benefit konto a bonusy, takže nebylo co řešit.
Přesto, že jsem spadla na zhruba 40 % oproti dánskému platu, odprostím-li se od hmotných věcí jako telefony a oblečení, užívám si tu víc, než v Dánsku.
Nesouhlas se sociálně-politickým smýšlením velké části populace mi vynahrazuje to, že se do místního dění a diskuse může zapojit – diskutovat s ostatními o politice, volbách a společenském dění.
Očekávala jsem, že se zapojím zpět mezi známé a kamarády ze školy a z AIESEC, a že se tu proto budu cítit jako doma. Realita ale předčila mé očekávání. Především v práci jsme si rozsah svých známostí a jejich efekt na mou práci vůbec nedokázala představit. Praha je zkrátka malá, a setkávat se na každém kroku se známými podstatně usnadňuje a zpříjemňuje jakoukoliv spolupráci a navazování partnerství v businessu. Pomáhá to tak mnohem efektivněji pracovat, protože si obě strany navzájem věří, znají se, a chtějí win-win spolupráci. Na to, že jsem v Dánsku strávila 6 let studiem a prací, takovou síť kontaktů jsem tam zdaleka neměla.
Cítím se tady v Praze tak mnohem víc jako doma a silná v kramflecích. Na každém rohu potkám známého.

Koupě bytu

A tak jsem v ČR od června tak spokojená, že jsem 28.12. podepsala rezervační smlouvu na byt  Spousta novinářů a kamarádů sice varuje, že ceny jsou vysoko (což jsou), ale nejdříve klesnou cca v roce 2020, když lidem, kteří si vzali hypotéky za příznivých sazeb 1,79 %, začnou končit fixace. Budou-li v té době sazby třeba kolem 4 %, může se stát, že nebudou mít na splácení, a na trh tak přijde více bytů. Jenže si to spočítejme, čekat na 2020 znamená:
  • platit ještě 2 roky nájem –> vyhodit tedy dejme tomu 240 000 CZK na nájmu
  • místo sazby třeba 2,7 % mít sazbu 4 % na dejme tomu 3. milionové hypotéce –> připlatit si na úrocích kolem 750 000 CZK, neboli cca 2 000 CZK měsíčně
Celkem bych tedy čekáním na rok 2020 ztratila téměr 1 000 000 CZK navíc oproti koupení bytu teď.
Cena bytů by tedy musela klesnou alespoň o 20-25 % proti současnému stavu, což jestli se stane, tak celkově budeme mít jako země nejspíš dost velký problém a jiné starosti.
A tak jsem se upsala koupit byt. A rekonstruovat. Článek o tom až bude byt převeden v katastru.

Vyhlídky na 2018

V první půlce roku mě čeká především rekonstrukce koupeného bytu. A stěhování. A s tím spojené šetření tak. A tak spíš než o změnách a velkých rozhodnutích čekám, že rok 2018 bude o tom stabilizovat svůj život v ČR. Najít si oblíbené fitko, přestat chodit na večeře do fast foodu a raději si doma vařit, na výlety jezdit autem po ČR spíš než do exotiky letadlem – no prostě mě čeká úplně dospělácký zopdovědný rok
A co vy, posunul vás rok 2017 směrem k dospělosti?