Výběr kočárku: Espiro Next Avenue (rok 2019)

Každý, kdo čeká první dítě, je v těžké situaci – potřebujete pořídit hodně věcí, které jste doteď nikdy nepoužívali pro situace, které jste nikdy nezažili. A protože jsme všichni jiní a žijeme jinak, potřebujeme řešení na míru pro nás – a tak ne vždy se spoléhat na výběr kamarádky.

Vzhledem k tomu, že kočárků je na výběr asi milión, trvalo nám docela dlouho se v tom zorientovat a něco vybrat.

Moje asi největší zklamání bylo, že jsem s čistým svědomím nemohla vybrat všechny ty instagramové kočárky, a to především z důvodu jejich nevhodnosti pro vývoj dítě (kolébkové ležení ve sporťáku) nebo velikosti koleček, která nám nepřišla vhodná do terénu. Dalším důvodem byla taky naprosto nesmyslná cena doplňků jako např. slunečník.

Online mají nejvíce informací dostupných na detske-kocarky.cz.

Nejlepší rady měla maldší tmavovlasá paní prodavačka v Kašpárku na Černém Mostě. Celkem slušně radila i paní v Malvíku na Pražského Povstání. Nejhorší rady bezkonkurenčně v Dětském ráji na Karlíně.

Mezi top 3 kočárky u nás postoupily Espiro Next Avenue, Noordi Fjordi a Inglesina. Nakonec jsme si vybrali ten první, jelikož splňoval nejvíc parametrů. Noordi Fjordi bychom asi vybrali, kdyby se Amélice narodila třeba v říjnu, má hodně robustní korbičku, a u Inglesiny, která má super vymakanou korbičku a ještě k ní má stojan a dá se tak doma použít jako kolíbka, nám nakonec nevyhovoval podvozek – buď jen s pevnými koly, tedy složitý na manipulaci, nebo naopak příliš městskými.

Espiro Next Avenue

POZOR, edit 15.6.2020: známí si na naše doporučení koupili Espiro Next, rok 2020, bohužel kočárek má podstatně menší přední kolečka a tak zdaleka neprojede vše tak, jak ten náš. Při koupi se na to tedy dejte pozor!

Po dlouhém vybírání jsme koupili dvojkombinaci Espiro Next Avenue od polského výrobce, toho stejného, co vyrábí kočárky Baby Design. Jako asi všichni v ČR jsme byli trochu skeptičtí k polskému výrobku, ale po půl roce používání nemáme výhrady. Zatím jsme tedy používali jsme korbičku, na sportovní sedák je malá ještě malá. Ani jsme jeho vlastnosti netestovali na sněhu, ale myslím, že jsme je docela prověřili na chalupě, Šumavě i v pražských lesoparcích.

Četla jsem i jednu velmi negativní recenzi od jízdních vlastností po poruchovost – neodkáži si ji vysvětlit, nám se s kočárem jezdí krásně a poruchu jsme zatím (ťuk ťuk) neměli.

Co je na kočárku Espiro Next super

Kočárek dobře jede jak v terénu (projede lesní i polní cesty), tak ve městě (otočí se v podstatě na místě). Ovládat a řídit jde krásně jednou rukou.

Na to, že se kočárek vleze do našeho pidivýtahu, má docela prostornou korbičku. Malá se tam teď v šesti měsících docela pohodlně vleze.

Skvělé je, že dítě při pasení koníků může koukat dopředu – odepne se bouda a díky mělkosti korbičky dítě vidí přes hranu kočárku. Většina kočárků je mnohem hlubších a dítě přes hranu nevidí. Teď, když už se dítě víc hýbe, a umí se točit z břicha na záda, pořídili jsme kšíry, aby nám nevypadla – zatím jsme je ale nepoužili.

Korbička je tím, že je mělká, dost vzdušná a hodí se pro jarní a letní miminko. U miminka, které by mělo v kočárku projezdit zimu, bych se té vzdušnosti a mělkosti bála.

V létě v lese se dost hodila integrovaná síťka proti hmyzu, byla vždy po ruce.

Oceňuji i uzavíratelný prostorný košík – jednak mi tam nikdo nekouká, nepráší se tam a nic nevypadne. Dokonce je možný pár věcí v košíku nechat při skládání. Jen nechápu, proč jinak pěkný design kočárku hyzdí vytištěný varovný text právě na košíku.

Kočár se jednoduše skládá dvěma rukama a rozkládá jednou rukou. Korbička jde krásně sundat a nandat i s dítětem uvnitř. Do auta je samozřejme souprava s korbičkou velká a zabere dost místa, to je ale myslím podobné pro všechny korby – těším se, až přesedláme na sporťák, který jde složit do jednoho kusu.

Co mě zklamalo

Stříška korbičky jde sice prodloužit, ale ne dost, aby zapadající slunce dítěti nesvítilo do očí. V nejdelší pozici navíc nejde zafixovat, a tak se v případně drncavém terénu vysouvá nahoru. Nakonec jsme na léto tedy dokoupili slunečník za 299 Kč. V zimě by to vyřešil vysoko nastavitelný nánožník, ten se ale v létě nepoužívá.

Opravit duši na kole je docela řehole – já to sice nedělala, ale Pavel se u toho dost zapotil. Píchli jsme ale jen jednou – a to když jsme najeli na připínáček. V běžném „terénu“ jsme zatím nepíchli.

Korbička není houpací, když se postaví sama na zem. To bysme ocenili v těch případech, kdy ji na cestách používáme místo postýlky.

V porovnání s Inglesinou nejde tak dobře zvednout část pod hlavou a ulevit tak dětem s refluxem.

Nový vs. použitý kočárek

Je to první dítě a já moc nejsem zvyklá na věci z druhé ruky, přijde mi to šmucik a tak jsem chtěla nový. Po zhruba 5 měsících jsme koupili použitý kočárek Jané Crosswalk na chalupu za 1500 Kč a musím říct, že jede dobře. Kdybych se mohla teď rozhodovat, klidně bych koupila i jako náš hlavní kočárek něco použitého – i když asi za více než 1500 Kč 🙂 Dají se sehnat zajeté kočárky renomovaných značek ještě v záruce za super cenu a pak znovu prodat s minimální ztrátou. Taky bych víc zvažovala Cybex – český kočárek.

2v1, 3v1 nebo jen korbička?

Podle většiny odborníků nejsou výrobci kočárků zrovna experti na autosedačky. To podle mě neplatí pro Britax a jejich sedačky Britax Romer. To taky neplatí, pokud prodejce k původní 2v1 kombinaci přidává nějakou kvalitní sedačku od jiného výrobce (Cybex, Maxi Cosi atd.) jako benefit k nákupu. My jsme nakonec koupili 2v1, protože jsem si chtěla autosedačku vybrat zcela podle svého.

Zvažovali jsme i nákup pouhé korbičky, ale nemáme prostor mít dva kočárky v bytě a čekat, až se dítě posadí a budeme moci přesedlat, a tak jsme šli do 2v1 kombinace. Zkrátka jsem chtěla mít na nějakou dobu vystaráno. Uvidíme ale, zda s kočárkem vydržíme celou dobu, nebo kolem roku přesedláme na lehčí sporťák. Valco Snap je například velmi populární, ale 8 měsíční dítě v něm dost plave.

Ergonomie na prvním místě

Ačkoliv je to divné, ne všechny kočárky na trhu jsou z ergonomického hlediska ideální pro vývoj dítěte. Asi nejhorší je teď hodně moderní kolébkový sportovní sedák, kde není možné, aby se dítě natáhlo, i když leží, je v sedící poloze. No jak vám by se v takové poloze spalo, a jak byste se cítili po celodenním výletu? Pro ty, co chtějí vědět víc, článek zde: Kočárky – v sedě ležet? Jako vážně?

Na to jsme si tedy dávali extra pozor:

možnost dát sporťák do úplného lehu – tedy pořádně sklopit opěrku zad, ne jen naklonit celou konstrukci do horizontální polohy, kdy má ale dítě pořád dítě v pase a v kolenou 90 stupňů. V případě zcela rovné plochy sporťáku totiž můžeme přesedlat i když Amélice nebude ještě sedět, až přijde čas na zimní fusak, ve kterém se mi už do korbičky nevleze

odpružení podvozku – odpružení podvozku u všech čtyř kol, ne jen vzadu nebo vepředu. Super odpružení mají právě kočárky s pevnými koly bez rotace – např. právě Inglesina.

vhodná matrace v korbičce v ceně

polohovací madlo pro rodiče – nejde jen o pohodlí dítěte, ale i rodiče – mít madlo, které lze vysunout níž nebo výš je podle vaší výšky je sice základ, ale i tak se najdou kočáry, co to nemají

Velikost kočárku

Hned po ergonomii pro nás bylo důležité, aby se nám kočár vešel do výtahu. Můžete ho sice nechávat v kočárkárně, ale je lepší, když můžete vzít kočár až domů, kde ho pohodlně vyložíte a zase naložíte, pokud dítě spí, můžete ho nechat v klidu spát, než se všemi těmi věcmi přes ramena a v rukou a s dítětem snažit dostat do kočárkárny.

Korbička vhodná na léto

Amáluše se narodila v dubnu, takže léto bude strávila v korbičce. Koukala jsem tedy po extra letní úpravě, kterou třeba u zimních miminek nepotřebujete:

spodní odvětrávání korbičky v podlážce

síťka proti hmyzu, ideálně zabudovaná, jinak ji ztratím

možnost hodně zaclonit korbičku stříškou, ať přes ni nemusím hned přehazovat plínu

síťka ve stříšce pro lepší větrání

světlejší barvy, aby se nám chudinka neupekla

Chtěla jsem původně i síťku u hlavy korbičce jako takové, jedna kvůli větrání, jednak že by skrz ni dítě vidělo, ale to mělo jen minimum kočárků, které zas nevyhovovaly po jiné stránce.

Podvozek do lesa i do kavárny

Pavel rád jezdí do lesa, já zas mám představu mateřské v kavárnách, kde je potřeba trochu kličkovat. K tomu jsme tedy potřebovali:

otáčecí přední kola s možností aretace – otáčení se hodí při navigaci mezi regály, a aretace je zase vhodná do terénu. Aretace se taky hodí, když uspáváte dítě ježděním sem a tam

gelová nebo nafukovací kola, která mají lepší uplatnění v terénu než pěnová nebo plastová

Osobně jsem se nafukovacích kol bála, že co když píchnu. Za půl rok jsme píchli jednou. A co jsem tak sledovala maminy se sporťáky, tedy ty „ostřílenější“, skoro všechny měly nafukovací kola.

A co jsme chtěli dál?

reflexní prvky – jinak hrozilo, že budu muset nosit reflexní vestu

zavírací košík – jednak se vám do něj nepráší, nikdo vám tam nečumí a ještě ho nepřeplníte nechtěně 🙂

možnost polohování zádiček v korbičce zvenku – to se hodí, když dítě ublinkává a u hodně kočárů je nutné to sáhnout pod matraci, což může být složité. Vyzkoušejte ale, jak moc to u kterého kočárku jde – jak jsem psala výše, v Inglesině to jde skoro do 45 stupňů, zatímco u Espiro next jen cca 15 – 20 stupňů.

Nejlepší a nejzbytečnější věci ve výbaviččce pro miminko: Oblečení

Na internetu takových článků není dost [VTIP], takže jsem se rozhodla všem nastávajícím maminkám přidat trochu komplexity do rozhodování o výbavičcce. Amálčátku je už skoro šest měsíců – a tak myslím, že je vhodný čas shrnout, co se nám u ní osvědčilo a co vůbec. První díl, oblečení. Další díly, jako u všech mých ostatních „sérií“ mohou a nemusí následovat. Proto dávám aspoň odkaz na můj seznam výbavičky – ten je ale naposledy komentovaný po šestinedělí.

U oblečení (a vlastně skoro u všeho) je vůbec nejlepší, když si ho seženete po někom. Postupně zjistíte, že vám některé druhy oblečení nevyhovují (nám třeba polodupačky), že některé velikosti nesedí a vůbec, že něco otočíte třeba dvakrát a už je to malé. S ohledem na planetu a děti, co to šijou někde v Bangladéši je tak pěkné, když se tohle oblečení zkrátka recykluje. Narozdíl od dospěláckého je to nošeno většinou jen cca 2 měsíce, takže třeba 8x a to dítě to zkrátka zatím nezničí.

Pokud nemáte po kom dědit, asi bych doporučila si na internetu najít maminku, co prodává celý balík oblečení, a k tomu dokoupit pár pěkných kousků pro radost a pro Instagram.

Kupujte balík po miminku, které se narodilo s podobnými mírami a ve stejný měsíc jako vaše miminko.

Tedy, pokud očekáváte, že budete rodit v termínu na začátku dubna, je blbost kupovat oblečení po nedonošeňátku z června. Na léto a na zimu jsou potřeba diametrálně jiné kousky (huňatý overal vs. bodýčko bez rukávů), takže byste nakonec zjistili, že ty nejdražší kousky třeba ani neunosíte.

Velikosti mimi oblečení

Logika velikostí oblečení (boty, čepice a capáčky po mě nechtějte, tomu nerozumím) je taková, že do 50ky se vleze mimino s 50 cm a méně. Do 56ky dítě s 56 cm a méně atd. Velikostně jsme začínali na 56ce, ale je fakt, že v tom malá plavala, a to se narodila docela velká (50 cm). Na druhou stranu, z 50ky by vyrostla do týdne.

Kdy vám z čeho miminko vyroste (zhruba):

z 50ky než oslavíte první měsíc (ale klidně to bude těsné už při odchodu z porodnice)

z 56ky než oslavíte druhý měsíc (ale klidně také jen 6 týdnů)

z 62ky než oslavíte třetí měsíc

z 68ky než oslavítě pátý měsíc

ze 74ky než oslavíte desátý (kluci) nebo jednáctý (holky) měsíc.

U velikostí je problém, že každý výrobce to má jinak. Například Lidl a Lindex dělají svoje oblečení větší. Lidl bodyčka 50/56 malá nosila zhruba do 5 měsíců (to už měla 65 cm) a Lindex jsem jí při výšce 65 cm kupovala velikost 62 a předpokladám, že jít to ještě dlouho vydrží. Oboje značky šijou spíš užší bodýčka, takže možná kdyby Amálče bylo mišelinek jako jsou některá jiná miminka, tak jí to asi nebude. Výhoda některých bodýček z Lindexu je, že mají dvě řady patentek v rozkroku, takže vám vydrží déle. To mi přijde sympatické. Little Angel (Outlast), M&S a F&F velikostně docela sedí (tj při 65 cm pomalu vyrůstá z 68ky), ale jsou širší než Lidl a Lindex – takže ty zase tomu našemu vyžleti byly dost široký a lezly jí z bodýček ramínka.

U dupaček je s velikostí největší potíž – když jsou totiž malé, táhnou prstíky, a když jsou velké, dítě si zkope nohavice a neumí nohy strčit zpět, kope si sedu a štve ho to.

Ohledně velikostí je tedy lepší porovnávat věci vůči sobě a smířit se s tím, že dítě může zaráz nosit 56ku i 74ku. Stejně jako dospělý nekdě má M a někde XL. U těch balíků si s prodejkyní můžete ověřit, od kolika do kolika cm tam jsou oblečení a mít to tak pokryto. Předpokládám totiž, že pokud paní zjistila, že nakoupila 50/56 v Lídlu a jejímu novorozenci to je obrovské, že šla a dokoupila mu i něco menšího.

Praní, žehlení a skladování

Říká se, že je potřeba dětské oblečení prát na 60 a žehlit. Žehlení nenávidím a máme doma sušičku, takže skutečně pereme vše na 60 (vše dětské dohromady, včetně perlanu, růžové bílé, nikdy se nic neobarvilo), sušíme (hlavně proto, že věšet ty pidivěci je o nervy), vyžehlili jsme vše poprvé a pak žehlili jen bodýčka a jen dokud Amálčeti nezarostl pupík. Pereme v práškovém Jelínku a samozřejmě bez aviváže, na 2h 40min dětský program, kde se vše dobře promáchá.

Věci mám naskládané v komodě, inspirovala jsem se skládáním vertikálně podle Marie Kondo – vidím díky tomu naprosto přesně, co kde je. Viz fotky níže (nenechte se zmást, v těch šuplících toho mám tak 2-3x víc, než reálně potřebujeme, sešlo se nám totiž víc výbaviček – čímž děkujeme Zuzce, Lence a Verči, já si neodpustila sem tam nějaký nákup a i rodiče něco nakoupili)

Šuplík 1 (od levého horního rohu po směru hodinových ručiček): Bodýčka s dlouhým rukávem, dlouhá pyžamka a trika s dlouhým rukavem, mikiny, mikiny, punčocháče, leginky, leginky
Šuplík 2 (od levého horního rohu po směru hodinových ručiček): Krátká bodýčka, krátké overalky, šatičky, botičky, ponožky, čepičky, slintáčky

Oblečení pro novorozence na první tři měsíce

První asi tři měsíce jsme malou nechávali ve stejným oblečením na noc i na den a převlíkali ji tak co 2-3 dny (když jí samozřejmě neprotekla plína, že…) Jednak jsme v tom převlíkání nebyli moc zruční, jednak ležela jen v kočárku, postýlce, gauči nebo naší posteli, moc ji nikdo nechoval, tak nám to přišlo cajk. V porodnici to tak bylo taky, a navíc jsme ji každej den nekoupali, a když už usnula, byli jsme rádi, že spí.

Vzhledem k tomu, že bylo léto a že jsme ji sem tam nosili v nosítku, nevyužili jsme v tomhle období snad ani jedny dupačky a polodupačky (nevhodné do nosítka, tahají za prstíky).

Jeli jsme bodyčka, punčochy nebo leginky a ponožky. K tomu se ideálně hodí držáky ponožek, aby si je nezkopávala. Ale pozor! na noc jsou nevhodné, docela nožičku stiskají. Malá ale spala v zavinovačce, takže klidně spala bez ponožek nebo jen v bodýčku.

Nedokázali jsme se shodnout, jestli nám líp vyhovují zavinovací nebo přes hlavu bodýčka. Mě jedno, Pavlovi to druhé. Zajímavé že zhruba v 5 měsícíh se to vyměnilo a vyhovuje nám to jinak. Takže zaleží na vkusu. Každopádně vždy bylo vhodné, když u krku měly spíš nějaky cvoček na zapnutí než jen ten „překlad“ – ten překlad se často roztáhne a dítě má skoro nahá ramínka.

Úplně k ničemu nám byly veškeré šatičky, botičky a trička – šatičky u ležícího miminka stejně nevyniknou, nosit se má v klubíčku, kde to taky nevynikne, botičky si zkope dřív, než mu obě obujete a trička se mu vyhrnují a lezou mu zadíčka.

Čepice jsou alchymie sama o sobě, já mám paniku, že když jí ji zavážu, udusí se (blbost, samozřejmě, ale každý máme jiný iracionální strach), jenže když na zavazování není, přetáčí se a leze dítěti do očí a dítě to sere… takže jsem byla ráda, že jsme „ležící“ období odbyli víceméně v létě bez čepice a předpokládám, že brzo přesedláme do sedu a tam už to bude s čepicema lepší. Každopádně do nosítka jsem jí koupila takovou čelenku ve tvaru korunky (kulišárny.cz).

Co bych měla nachystané pro své druhé dítě narozené v dubnu ve velikosti 0-3M: 4 bodýčka s dlouhým, 4 bodýčka s krátkým, 3 kalhoty, 3 punčochy, 3 ponožky, 1 držák ponožek, 1 „středně teplou“ mikinu, 1 svetřík, 1 teplej overal/set, kdyby přišla zima, 1 tenkou čepici, 1 tlustou čepici a čelenku korunku (protože to je ultraroztomilý)

Oblečení pro 3-6 měsíců

Od tří měsíců už začala být víc venku v nosítku, na zemi a chovaná venku z kočárku, a tak ve chvíli, kdy odpadly ty největší vedra, jsme ji postupně na noc začali převlíkat do dupaček (pyžámka). Taky už se začala nosit víc vertikálně, takže na svatbu ji oblíkneme do šatiček, aby dělala parádu.

Co bych měla nachystané pro své druhé dítě narozené v dubnu ve velikosti 3-6M: 4 bodýčka s dlouhým, 4 bodýčka s krátkým, 3 bavlneny pyzamka (dupacky) a 1 teplejsi dupacky na spani (kdy budem nekde, kde je zim) 3 kalhoty, 3 punčochy, 3 ponožky, 1 držák ponožek, 1 „středně teplou“ mikinu, 1 svetřík, 1 teplej overal/set, kdyby přišla zima, 1 tenkou čepici, 1 tlustou čepici a čelenku korunku (protože to je ultraroztomilý)

Oblečení pro maminku

V těhotenství jsem si nakoupila dost oblečení, asi jako každá prvo-těhule. Moje nejoblíbenější obchody byly H&M a Lidl, teď zpětně jsem asi měla víc hledat online oblečení z druhé ruky. Podobně jako miminkovské oblečení je totiž těhotenské oblečení nošené většinou jen málo a ještě udělá parádu.

Asi nejpraktičtějším nákupem za mě jsou šaty (ideálně rovnou vhodné i na kojení, tj. zavinovací nebo s konflíčky), pod které se v jakémkoliv stádiu těhotenství dají dát těhotenské punčochy.

To, že se těhu punčochy nosí dvěma pruhama vepředu (mezi něma je ta vsadka na břicho) mi nicméně došlo až asi v 35. týdnu těhotenství, do té doby jsem žila v přesvědčení, že dva pruhy, jako na béžových žebrovaných punčochách z první třídu, patří dozadu.

Moje nejoblíbenější kojící a těhotenské šaty mají na Zalandu. [dlouhá pauza od psaní, protože jsem vám je šla na Zalando najít a utratila tam asi 3000 Kč za nákup…]

Rifle jsem využila od 8. do zhruba 30. týdne. Spousta lidí se třeba do 13. týdne (i dýl) obejde se svýma normálníma riflema jen s použitím gumičky na rozšíření pasu (provleče se dírkou na knoflík a knoflík se zapíná na tu gumičku). Ale ja ze začátku zvracela pokaždé, když jsem se pokusila dopnout svoje normální džíny, takže jsem přesedlala brzo. Vyplatí se koupit si těhu rifle, co mají poutka na pásek – mají totiž dost tendenci padat, jak drží jen elasticitou, zvlášť když do kapsy dáte třeba mobil. Na konci už jsem byla taková napuchlá koule, že mi rifle nebyly ani přes lýtka, ani přes boky. To už jsem pak nosila buď jen punčocháče s šatama nebo legíny (nětěhotenské, pod břicho).

Těhotenské kalhotky jsem využila jedny, a to pod svatební šaty. Kojící noční košile a pyžama jsem nevyužila téměř vůbec. V porodnici jsem využívala jejich košile a měnila je tak 2-3x denně, doma jsem pak byla buď v tílku a poporodních sexy kalhotkách nebo jen tílku – bylo mi pořád vedro. Pod to sem tam podrpdu s vložkama, abysme nemuseli prát povlečení durch od mlíka pokaždé, když se Amálče rozhodlo vyspávat a nehlásilo se o kojení.

Kojící trika jsem využila ze začátku, ale teď už raději nosím normální trika a prostě je vyhrnu, břicho zakryju plínou a dítětem a je to. Většina kojících trik mi stejně není moc dobře (třeba Jožánek) – mám na ně asi moc velký prsa a ten klínek mi nekryl pořádně nic.

Proč už příště budu mít z císařského řezu respekt

V pondělí to bylo 11 týdnů. co nám do života přibyla roztomilá křičící hlavička s drápajícíma ručičkama, kopajícíma nožičkama a nenasytným bříškem. A to nejhorší, s čím jsem zatím musela bojovat, byly některé moje idealizované představy, resp. jejich reálná alternativa.

Celé těhotenství jsem žila v domění, že plánovaný císařský řez je tou nejpříjemnější cestou, jak ukončit těhotenství. Myslela jsem si, že narozdíl od přirozeného porodu za mě veškerou práci odmaká tým zkušených operatérů, ja si jen lehnu na stůl a pak se budu tulit s miminkem, zatímco mě budou šít. V reálu ale císař znamená taky spoustu bolesti a práce.

DISCLAIMER: Nejedná se vědecké informace, ale o moje laické pocity a interpretaci toho, co jsem zažila. Pro přesné informace se ptejte lékařů, sester a laktačních poradkyň!

Spinální anestezie není žádný med

Moje operatérka si vybrala spinální anestezii. To je typ částečné anestezie který se vpichuje do páteře. Když to jde dobře, jedná se zhruba o tři vpichy mezi obratle. Ale taky se to nemusí napoprvé povést a musí si anesteziolog píchnout víckrát. Babička tohle už po všech svých operacích brala jako rutinu, ale já to absolvovala poprvé a bylo to skutečně extrémně nepříjemný. Něco jako když někdo jezdí vidličkou po talíři nebo nehty po tabuli, ale asi miliardkrát horší – a s malou dušičkou, že co když to blbě trefí, píchnou vedle a už třeba nebudu chodit?

Částečné umrtvení sice znamená, že to nebolí. Bolest ale není jediný nepříjemný pocit – vytlačování dítěte z dělohy se děje tak, že vám operatér vší svojí silou a vahou tlačí na břicho jakoby vytlačoval jitrnici ze střívka. Čištění dělohy zase provází pocity trhání, škrábání a škubání. A pak se šije dost vrstev, které je potřeba různě natahovat, přitahovat, rovnat a tak. Nemyslím si, že jsem nějaká padavka, ale v téhle fázi Pavla i s malou vypakovali ze sálu, jak jsem se u toho potila a sténala. To vše v anestezii.

Upřímně řečeno, tenhle zážitek je pro mě v tuto chvíli tím nejpádnějším důvodem, proč nemít další dítě.

Euforie a hormony nepracují

Trvalo mi několik dnů, možná i týdnů, než jsem začala zažívat ty pocity bezmezné lásky k naší křičící hlavičce. Ze začátku šlo více o pocit „vím, že musím“ než „bože já ji asi sežeru láskou“. Možná jsem psychopat, ale možná je to zkrátka tím, že si tělo neprošlo porodem. A ne že by to bylo nutné, ale rozhodně pocit bezmezné lásky zpříjemňuje probděné noci a „ztracenou svobodu“.

Utopická představa bondingu

Při vší snaze bylo přiložení dítěte (bonding) hned po porodu císařem komplikované, neboť plentu jsem měla zhruba až na prsa, aby operátéři měli dost prostoru. Po operaci mě relativně rychle vezli ze sálu pryč, což vlatně chápu – je to top vybavená místnost, na kterou dost pravděpodobně už čeká další rodička. Na chodbě by se mi bonding asi moc nelíbil a na JIPce na to zas není moc prostor. Nehledě na to, že jsem byla tak unavená a dost mimo, tak ani nevím, jak moc bych si to užila. Ve finále tak musím říct, že celkem chápu, že k řádnému bondingu tak, jak jsem ho měla ve svých porodních přáních, nedošlo.

Rooming-in taky hned nejde, měla jsem dost co dělat se o malou starat po 24 hodinách od porodu. A některé „kolegyně“ neměly sílu se o dítě postarat ani po těch 24 hodinách a i na oddělení šestinedělí požádaly sestry, aby si dítě nechaly ještě jednu noc u sebe. Ve finále byl v porodnici takový ruch, já byla po porodu tak rozbolavělá a přebalování, oblíkání a vyslíkání dítěte pro mě jako prvorodičku byla taková věda, že bylo těžké rooming-in využít k nějakému delšímu skin-to-skin kontaktu. K tomu jsme se reálně dostaly až doma.

Trnitá cesta ke kojení

Že je těžší se po plánovaném císaři rozkojit jsem věděla. Po normálním porodu trvá zhruba dva dny, než se ženská rozkojí – tedy zhruba přesně tak dlouho, než dítěti dojdou zásoby a začne se obávat o své přežití a být hysterické. Jenže tělu po císaři to může trvat dýl.

Při plánovaném císaři tedy tělo ještě nechtělo rodit, a tak není úplně připravené produkovat mléko. Tělo se navíc musí vyrovnávat s relativně velkou operací a začít proces hojení. Ani nedošlo k vyplavení všech těch porodních hormonů a organismus je utlumenej anestezií, takže trvá, než tělo přijde na to, že vůbec porodilo. Navíc se maminka s dítětem potká až po 24 hodinách, takže až tehdy tělo pochopí, že má začít zas makat. Dítě se taky nikam nedralo, a aspoň mě přišlo u Amálčátka, že nebyla tak dychtivá sát, jako děti narozené přirozeně.

Mě to trvalo zhruba 14 dní, než jsem pořádně kojila, a celej ten proces se neobešel bez studia stovek článků a diskusí na Nutriklubu, Mamile a Emiminu (jsem spíš samouk a ráda dělám věci po svým, takže laktační poradkyni jsem brala jako poslední možnost a vždycky, když jsem si stanovila, že „když se tohle nespraví do zítra“, tak se to spravilo a na poradkyni nedošlo). Ať si kdo chce co chce říká, pomohly sestry u Apolináře ať už radami nebo tím, že mi v kritické chvíli pomohly si odpočinout a trochu srovnat psychicky. Došlo i na umělý mlíko, odsávačku a namožený zápěstí, litry kojícího čaje, úmorné vážení mimina před a po kojení. A asi nejdůležitější složkou byla 24/7 podpora, které se mi dostávala v prvních dnech po návaratu z porodnice od Pavla. Svou roli určitě hrálo i to, že jsem věděla, že to půjde špatně, a tak jsem na to byla jakž takž připravená a věděla, že se musím obrnit klidem

Opravdu to nebyla jednoduchá cesta a ani teď si nejsem jistá, že by se to příště zase povedlo.

TIP: Po porodu císařským řezem s vámi může manžel (partner) zůstat doma na tzv. „ošetřovatelce“. To vám vystaví váš obvodní lékař na základě propouštěcí zprávy o rodičce z porodnice. Manžel pak bude dostávat po dobu max 9 pracovních dnů zhruba 60 % platu (prostě jako by byl na nemocenské, ale může normálně chodit ven, stejně jako vy). Finančně to samožejmě není extra výhodné, ale zato mu zbude dovolená na později.

Poporodní kondice

Už před otěhotněním jsem se dostala na svoji rekordní hmotnost. Během těhotenství jsem to moc řešit nechtěla, a tak jsem se těšila na poporodní hubnutí. Jenže císařský řez je velká břišní operace, a tak si na sebe člověk má dává víc pozor.

Mimo jiné to znamená, že jsme se při rozhodování, kam dát postýlku, uchýlili k té méně pohodlné variantě a nepřirazili ji k posteli jedním bokem, abych měla prostor vstávat z postele přes bok bez nutnosti z lehu se zvedat přímo a vylézat přes nohy postele. To samozřejmě trochu komplikuje uspávání a noční kojení.

U císařského řezu totiž existuje větší pravděpodobnost nestažení diastázy a tedy nutnost delší rekonvalescence hlubokého stabilizačního systému, než se člověk vrhne na „reálné“ cvičení. Pak je potřeba počkat na zahojení jizvy.

Já od prvního dne po porodu poctivě cvičila podle doporučení fyzioterapeutky v porodnici, praktikovala brániční dech, vtahovala pánevní dno a další drobné cviky. Po šestinedělí tak jako moje fyzioterapeutka, tak gynekoložka potvrdily, že diastázu nemám. Jizvu už vůbec necítím, takže jsem dostala zelenou cvičit.

Dost jsem si ale musela ze začátku dávat pozor, aby mi do jizvy Amálče nějak extra nekopalo.

I pěkně zhojená jizva ale u popordního bříška způsobuje nepěkný převis – jizva vám zkrátka břicho „přeřízne“ jako malé bokovky a přebytečná kůže a špek visí přes ni. Nic pěkného. Bez jizvy by se to nejspíš pěkně rozvrstvilo. Snad to ale zmizí, až zmizí přebytečný špek. A také doufám, že se kůže s postupným hubnutím bude stahovat. Nicméně ve spoustě diskusí se tvrdí, že jediným řešením je až plastika břicha.

Jak říká Pavel – lepší tyhle komplikace po porodu, než případně oslepnout. Ale tak jak jsem celé první těhotenství nebrala porod jako nějaký strašák, už teď je mi jasné, že příště to bude jinak.

Dočteno: Pohodové knížky pro holky nad 30

Na dlouhé zimní večery je ideální knížka, svíčky a víno. Jenže co číst, aby to byla pohoda, žádnej stres, aby to pobavilo a tak. Ťřeštíkovou zná kde kdo. Takže tady tři další tipy.

Lauren Graham: Someday, Someday, Maybe: A Novel ***

51et+okt7wl._sl500_

Která holka z generace 30+ nezná Gilmorky – Lorelai a Rory? Překvapivě je to Lorelai (Lauren Graham), která sem tam napíše nějakou knížku. V této konkrétně popisuje snažení začínající herečky v New Yorku – podřadná práce v party klubu, sofistikovaný přítel na právech na druhé straně země, sexy spolužák z kurzů herectví, proradný agent, věrná spolubydlící a reklama na prací prášek. Celkem průhledný příběh se čte lehce, a člověk si říká, jak už je po té třicítce dospělejší a vyváženejší než 25. letá hérečka. Ideální na zpříjemění cesty do práce – a v audio verzi to čte přímo Lorelai.
Tři hvězdičky z pěti.

Amy Schumer: The Girl with the Lower Back Tattoo ****51e7p3y3ktl._aa300_

Amy (relativně slavnou herečku a komičku) jsem před tím, než jsem narazila na knížku, neznala. Ale moje srdce si získala. Teď si ji, bůhví proč, vždycky představuju u písničky Don`t od Eda Sheerana. Knížka je vtipná, a jako ta předchozí, ukazuje život takový jaký je – a to i pro slavnou herečku. Místy vtipné, místy inspirativní. Rozhodně k přečtění.
Čtyři hvěždičky z pěti.

Martina Formanová: Povídky na tělo *****

povidky_na_teloJestli si myslíte, že váš život je divnej, tohle je knížka pro vás. Každý má jiný osud, a to dokonce i v ČR  Sbírka mini-povídek “ze života” se sice může zdát místy absurdní, ale pomáhá uvědomění, že každý máme jiný osud, a tak je dobře hned tak nesoudit. Martina otvírá povídkou o setkání manželky a milenky, a přes příběhy o zkrachovalém milionáři nebo učiteli, co si píše deník, se dostává až k povídce s názvem “Život je nádherný”. Příjmené a rychlé čtení na 16 rychlých čtenářských seancí před spaním.
Pět z pěti.
Holky, a co čtete vy?